Kjótský hlavolam

Dohadování trvalo osm let a za tu dobu odborníci dospěli k názoru, že aby omezování emisí zabránilo oteplování planety a negativním efektům z toho plynoucím, bylo by třeba snížení nikoli o pět celé dvě desetiny procenta pod úroveň roku 1990, ale snížení o osmdesát procent. Výsledkem zdlouhavé diplomatické tahanice je důležitý první krok, který ovšem spočívá v tom, že hora porodila myš. Největším nedostatkem schvalování dohody z Kjóta je její neschválení největším znečišťovatelem. Mezi signatáři chybí Spojené státy americké, přispívající k zaneřádění atmosféry dvaceti tunami oxidu siřičitého na jednoho obyvatele ročně.

Stoupenci Kjóta se neomezují jen na ekologické argumenty. Vedlejším efektem lepšího vzduchu podle nich bude i modernizace ekonomiky a rozvoj čistých technologii, což se projeví zvýšením konkurenceschopnosti průmyslu. Jak ale vysvětlit, že v USA na tyto výhody současná administrativa neslyší? Není divné, že čistý vzduch a stabilní klima je zájmem lidských bytostí a současně údajně odporuje národním zájmům nejsilnější světové velmoci? Podobným hlavolamem je klíčový podpis Ruska, které si ideu z Kjóta osvojilo až výměnou za slib evropských zemí, že podpoří ruské členství ve Světové obchodní organizaci. Rusku přitom ke splnění závazků z protokolu stačí nevypouštět do atmosféry více emisí než dnes. Logiku ovšem postrádá i to, když se znečišťovatel proti znečišťování hlásí, místo aby prostě neznečišťoval. A to je náš případ.