Když si veřejnost někoho oblíbí...

Jasný je žebříček i to pořadí. Co jasné není, je sama veřejnost i povaha toho, čemu říkáme obliba nebo popularita. Veřejnost je součet velkého množství lidí, o nichž nevíme, co všechno mají společného, zda nejsou pouhým shlukem, a zejména není známo, kolik a jakých kritérií oblíbenosti je ve hře. - O kritériích hodnocení v soutěži o titul královny krásy jakési ponětí máme, alespoň pokud jde o mužskou část poroty. Na základě čeho hodnotí lidé popularitu politika, to se říci nedá. Lze o tom vyslovit domněnku, ale zpětně. Ten a ten dostal nejvíc bodů. Aha, to bude asi z toho a toho důvodu.

Stačí se rozpomenout, kdo všechno se za posledních 14 let ocitl na výsluní přízně lidu. Nezdá se, že by tu byla těsná korelace popularity oblíbené osoby s koncepčností její politiky nebo s úspěšností její politické kariéry. Jak kdy. Naproti tomu nelze popřít závislost její popularity na součtu délky jejích pobytů na televizní obrazovce a na přičinlivosti jejích vizážistů a imagemakerů.

Původ obliby politické strany je jen o málo srozumitelnější. S jednotlivými politiky zachází Štěstěna často nepředvídaně. Naproti tomu strany jsou na politické scéně stálicemi, které jsou nadány větší setrvačností. Jejich oblibě u veřejnosti (přesněji řečeno: vždy jen u části veřejnosti) lze proto po čase porozumět přece jen o cosi lépe. Ale ani v tomto případě není radno přeceňovat racionalitu tohoto vztahu.

Tím v nejmenším netvrdím, že jde o vztah nedůležitý, naopak. Obliba veřejnosti sice připomíná náladovost proměnlivého počasí, ale nastane-li v jeho průběhu okamžik parlamentních či jiných voleb, odpovídá jejich výsledek náladovému rozpoložení dané chvíle. Přitom víme, že tou náladou lze manipulovat. Výsledky voleb sice nelze nikdy předvídat s jistotou, ale důležitost kampaně, zejména pak její nákladnosti, nelze popřít. Často rozhoduje právě ona, přesněji řečeno její šikovnost. Tu je ale třeba zaplatit. - Je zajímavé, že tyto souvislosti se stanou srozumitelnými také až dodatečně. Tak jako u politiků coby jednotlivců.

Často dochází k optickému klamu, kdy se zdá, že obliba jednotlivého politika nebo strany u veřejnosti je znamením zdárnosti jejich počínání. Veřejnost se tu jeví jako kompetentní porota, jako hlas lidu, který je hlasem Božím. Tento dojem posilují někteří politici a novináři výroky typu "volič vždycky volí rozumně". Není to pravda. Někteří voliči se snaží volit nějak účelově, a někteří z těchto některých snad i rozumně, ale jiní voliči střílejí od pasu do tmy, a ještě jiní nejdou vůbec k volbám. Příkladů, kdy volby rozhodly o osudu, který pak těžce dopadl na voliče, znají politické dějiny spoustu.

Zmíněná iluze o hlasu veřejnosti coby hlasu božím však vede často k tomu, že jednotliví politici si méně hledí problémů, které by měli řešit, zato kladou větší důraz na to, aby se zalíbili veřejnosti, případně aby si svou oblibu udrželi. Podobně i politické strany, když se snaží přizpůsobit svou rétoriku předpokládanému odhadu toho, co by veřejnost (nebo aspoň její část) chtěla slyšet. Říkáme tomu populismus. Zdá se, že je ho v naší politice až až. Čelit by tomu mohla žurnalistika. Pokud propadne populismu i ona, záleží pak už jen a jen na veřejnosti. Ta je však neznámou X. Záleží pak tedy na jednotlivých občanech.