Když práci dávají cizinci

Počet zaměstnanců se rozrostl na 237, mezi nimi je zhruba padesátka cizinců
Počet zaměstnanců se rozrostl na 237, mezi nimi je zhruba padesátka cizinců

„Nechceme tu cizince, protože nám berou práci a snižují mzdy.“ Toto zřejmě nejoblíbenější a nejtrvanlivější heslo antiimigračně naladěných politiků a odborářů je také nepodložené.

Ekonomické studie zatím zvládly prokázat jen nulový nebo mírně negativní vliv na výši mezd v jistých oborech a vytlačování domácího obyvatelstva do kvalifikovanějších profesí.

„On ten argument zní na první poslech logicky, jenže když to pak počítáte, zjistíte, že imigranti víc pracovních pozic vytvářejí, než zabírají. Pokud tedy nemluvíme o uzavřené ekonomice, kde je omezený počet pracovních míst. Jenže my se většinou pohybujeme v globalizovaných ekonomikách,“ shrnuje závěry svých studií na téma migranti první a druhé generace na pracovním trhu v USA a Evropě ekonomka Irena Kjirovska z CERGE-EI. „Migranti s sebou mohou přinášet investice, zakládat firmy, a otvírat tak nová pracovní místa,“ dodává.

Konkrétně pro český trh zatím podobná studie zatím nevznikla, a tak se alespoň podívejme do praxe za čtyřmi zaměstnavateli, kteří se do Česka přistěhovali odjinud a dnes zaměstnávají stovky Čechů a státu odvádějí daně. Co pro ně ve zdejším prostředí nejtěžší a jak se jejich zahraniční původ promítá do chodu jejich firmy?

Libanon

V třídící hale hradecké firmy Etcimex se vlahý venkovní vzduch mísí s paprsky slunce a charakteristickou vůní látek a šatů. Desítky žen stojí u obrovských klecí, berou do rukou jeden oděvní kus za druhým a prohlížejí jeho stav. Celkově se v Etcimexu za den zpracuje až 20 tun – vytříděné zboží jde do českých obchodů, horší kusy se prodávají dále do afrických zemí, na Ukrajinu nebo Balkán, a zbytek se recykluje.

Mezi klecemi s šatstvem provádí zakladatel firmy a donedávna i její ředitel Talal Hallak. Když v roce 1982 získal tento libanonský student diplom počítačového inženýra na Vysoké škole elektrotechnické v Plzni, odjel za prací zase pryč: do Saudské Arábie, Španělska a několik let pracoval ve svém oboru v Libanonu. V roce 1991 se ale vrátil do Československa, jeho manželka je totiž Češka. Na doporučení známého si založil firmu, navázal kontakty s německými dodavateli oblečení a začal tu podnikat.

Zprava Talal Hallak (majitel), Kamil Hallak (jednatel), paní Hallaková

Ryze rodinná firma začala se 40 zaměstnanci. Vedle třídírny v Hradci Králové otevřela i pobočku v Olomouci. Počet zaměstnanců se rozrostl na 237, mezi nimi je zhruba padesátka cizinců. Zaměstnankyně oslovené ČRo Plus si své nadřízené chválí, libanonský původ pana Hallaka staršího se podle nich v chodu firmy neprojevuje.

Naopak syn Kamil Hallak, relativně čerstvý ředitel firmy, přibližuje opakovanou zkušenost s lidmi, často problémovými zaměstnanci, kteří museli firmu z nějakého důvodu opustit. Na sociálních sítích nebo mezi známými potom tvrdí, že to bylo kvůli tomu, že jsou majitelé cizinci a firmu nezvládají. Což Hallakovy, kteří spolu doma komunikují jak česky, tak arabsky, trochu mrzí.

Rodný Libanon naučil Talala Hallaka mnohé o soužití kultur. Muslimové a křesťané tvoří takřka vyrovnaně přes 90 procent tamního obyvatelstva, obě náboženství se ale dělí na řadu menších sekt a skupin. Pan Hallak se považuje za ateistu, mezi vyznáními podle svých slov rozdíl nedělá. Stejně ve firmě přistupují i k lidem s různou sexuální orientací, připomíná rodinnou filosofii Kamil Hallak.

Rusko

Pokud se totiž někdy vaše děti batolily po velkých puzzlových dílech z barevné pěny, dost pravděpodobně pocházely z výroby firmy Malý génius. Její zakladatel Sergej Sinitsyn přišel do Česka z Ruska v roce 2005 a původně začínal s malou výrobnou hlavolamů a rébusů.

Dnes sedíme na pěnových puzzlech – atypickém polstrování židlí - v kanceláři jeho dalšího obchodního projektu na vodní filtry a Sergej Sinitsyn si gratuluje k sázce právě na pěnové puzzle. Před 15 lety se totiž jejich výroba přesunula do Asie a Malý génius byl v tomto čase jednou z mála evropských firem, které tyto produkty stále vyráběly v Evropě. Dnes je žene kupředu nová zdejší konkurence.

Sergej Sinitsyn

Malý génius zaměstnává tři české zaměstnance a spolupracuje s českými dodavateli. „Bylo to logické: kvůli komunikaci se zákazníky a také proto, že zdejší pracovní trh se skládá hlavně z Čechů – byl tu tedy největší výběr,“ vysvětluje Sergej Sinitsyn. V současnosti je největší ambicí Malého génia navázat spolupráci se zavedenými hračkářstvími a dalšími kamennými obchody. Až v jejich regálech najdete pěnové puzzle nebo hlavolamy, bude tam nejspíš i cedulka Vyrobeno v Česku. „Považujeme to za konkurenční výhodu. Naše puzzle jsou vyrobené v Česku a Čechy,“ uzavírá Sergej Sinitsyn.

Vietnam

Možná jste si toho všimli také: ve vietnamských a čínských restauracích, které v poslední dekádě vyrostly jako houby po dešti, začínají v poslední době obsluhovat Češi. A česky psané inzeráty „Hledám práci“ najdeme i na vietnamských večerkách, hlavně v menších obcích.

Českou obsluhu zaměstnala po letech i vyhlášená vietnamská restaurace Pho Vietnam na pražských Vinohradech. Provozuje ji paní Giap Thi Lan s manželem, čtvrtá generace kuchařů, která si své know-how přivezla z Vietnamu a dál ho rozvíjí v Česku. Dnes o podniku vycházejí příznivé recenze v novinách a zdejší recept na polévku pho zahrnul šéfkuchař Roman Vaněk do své knihy Pražská kuchařka.

„Vaření je naše vášeň, bez něj bych nemohla existovat,“ řekla mi před časem paní Lan, která si sice na rozhlasový rozhovor v češtině netroufá, ale naprostá většina jejích vietnamských zaměstnanců se však česky domluví.

Proč tedy zaměstnávat Čechy? Je potřeba přiznat, že čeští zaměstnanci Vietnamců, ať už číšníci, prodavači nebo třeba dodavatelské stavební firmy jsou širším fenoménem. Podle sociologa Michala Nekorjaka (dnes pracovníka Úřadu vlády), který dlouhodobě zkoumal tzv. vietnamskou etnickou ekonomiku v Česku, zde došlo s novým miléniem ke změně obchodního chování Vietnamců. Stánky s levným textilem přestaly vynášet, a tak Vietnamci začali otvírat obchody s potravinami, a to i v odlehlejších oblastech a obcích.

Vietnamská polévka Pho Bo

Dnešní trend zaměstnávat Čechy považuje Michal Nekorjak za pozitivní znak úspěšné integrace. „U první generace je takové podnikání (etnická ekonomika v podobě rodinného podniku, který dává obživu spřízněným osobám, často v tzv. opuštěných podnikatelských příležitostech – pozn. red.) vlastně pozitivní fenomén, protože jinak stojí před volbou mít špatně placené zaměstnání nebo nemít zaměstnání žádné. U dalších generací už je to potom na debatu, “ říká. Jakmile se ale struktury etnické ekonomiky začnou otvírat i pro zaměstnance mimo komunitu, značí to podle něj dobrý kurs v zapojování cizinců do majoritní společnosti.

Polsko

Naše poslední zastávka je v pražském showroomu nábytku na míru. Firma Indeco působí na trhu přes 21 let a její zakladatel a jednatel Marek Kralkowski je vystudovaný robotik z bratislavské univerzity. Narozen v Polsku.

Marcela pracuje v Indecu pět let, zákazníkům pomáhá v showroomu vybírat a navrhovat nábytek podle jejich představ. Na chodu firmy nepozoruje, že by se polský původ majitele projevoval, ale na reakcích zákazníků ano. A nejsou vždy pozitivní. „Pomáhá to, že fungujeme už tak dlouho a že máme reference od spokojených zákazníků,“ myslí si.


Právě ne vždy dobrá reputace polských výrobků způsobuje, že se mnoho podnikatelů v Česku ke svému polskému původu nehlásí. „Většinou je to ten obraz Poláka ve vlaku s taškami plnými laciného šuntu,“ konstatuje Marek Kralkowski, který se angažuje i ve zdejším Klubu polského kapitálu. „Stojí dost energie vysvětlovat, že Poláci jsou dobří obchodníci a dá se s nimi dělat byznys.“ Reputaci nepomohl ani skandál s technickou solí v kuřecím masu před několika lety – nedůvěra k polskému zboží se potom promítla i do nábytkářského oboru.

Indeco dnes zaměstnává zhruba osmdesát zaměstnanců, další jsou smluvní partneři a řemeslníci - v naprosté většině Češi. Podle Marka Kralkowského krize z předešlých let značně pročistila nábytkářský trh, což jeho firmě prospělo. Protože je ale kvalitních řemeslníků konstantní nedostatek, musela firma přikročit i k zaměstnávání Ukrajinců. Toto se ukazuje jako obecnější problém všech firem v Česku bez ohledu na původ zaměstnavatele. Jakmile společnost chce a může růst, musí se časem poohlédnout i mimo nabídku českého pracovního trhu.

Od prvního srpna byl proto po několikaměsíčním jednání s vládou spuštěn projekt Ukrajina – rychlejší a pohodlnější nábor nízkokvalifikovaných pracovníků z Ukrajiny do českého průmyslu. Jedná se zejména o soustružníky, šičky, slévače nebo řidiče. Program byl otevřen až pro 5000 lidí a na každý měsíc je stanovena kvóta, kolik žádostí lze na konzulátu ve Lvově podat.

„Dnes jsou na úřadech práce většinou nezaměstnatelní lidé. Už jsme to zkoušeli, není to jen nějaký sezónní výkyv. Máme tu dlouhodobější problém, který souvisí se strukturou učňovského vzdělání,“ vysvětluje potřebu projektu Jitka Hlaváčková ze Svazu průmyslu a dopravy. „A když je teď rozvoj a více zakázek, potřebují firmy nabírat lidi na směnné provozy. Mají problém to obsadit, což je také nepříjemný problém do budoucna,“ upozorňuje.

Výše citovaní zaměstnavatelé si dlouholetým působením a chováním na trhu vydobyli ve svém oboru respekt, platí tu daně a ve většině případů tady i vyrábějí. Nemůžeme ale pominout, že zahraniční zaměstnavatelé jsou třeba i obchodníci s narkotiky, čínské zpravodajské služby nebo provozovatelé pseudozpravodajských webů s prokremelskou propagandou. I ti pod různým krytím zaměstnávají Čechy, jak již delší dobu upozorňují zprávy BIS a Národní protidrogové centrály. Společenský přínos takových firem je ale – na rozdíl od našich dnešních čtyř respondentů – minimálně sporný.