Když politik sólově protestuje...

vládní rozhodování o výstavbě silniční sítě dostatečně nerespektuje ekologické principy. Připouštím, byť jako laik, že její důvod není planý. Ale ohrozit při té chatrné stodvojkové většině celý rozpočet a riskovat jeho provizorium také není maličkost.

Paní poslankyně není první svého druhu. Podobných individuálních protestů jsme zažili víc. Nedlouho předtím to byl lidovecký poslanec pan Hovorka. Na mediálním talíři jsou nám opakovaně servírováni pánové Melčák a Pohanka. Předtím si s námi takto pohrál pan Tlustý, poslanec za ODS. Po povodních se velmi spektakulárně zachovala paní Marvanová, poslankyně za US. A ještě předtím pan Kott, poslanec za ODS, který se prý stal nedávno sociálním demokratem. A v minulosti ještě dávnější pánové Teplík a Wagner. První se časem dal k ODS, druhý, který uštědřil kolegovi slavnou podsedickou facku, scénu opustil zcela.

Jako pouhý divák (kibic) to sleduji s jistým zaujetím, ale jako občan a volič s tím mám problémy. Riskantní pozice "jednoho proti všem" (případně dvou proti všem) sama o sobě budí jakýsi prvoplánový respekt. Jeho důvod je jednoduchý. Sebezáchovný pud nám radí nevyčnívat, nenastavovat krk. Když tak někdo učiní, máme bezděčný sklon si ho považovat. Protože jsem původním povoláním psychiatr, nemohu zamlčet fakt, že se takto může zachovat stejně tak hrdina jako psychopat a že mezi oběma těmito krajními polohami existují typy přechodné, např. naivka. Nezapomínám, že v tomto směru existuje ještě třetí poloha, rovněž krajní, ale zcela mimo danou úsečku. Totiž typ, který jde proti všem, protože za to dostal dobře zaplaceno. Ani hrdina, ani psychopat, ale padouch. Důležitá je prostě individuální motivovanost sólového protestu, jeho záměr. O tom jsem však - jako divák i jako volič - informován nedostatečně nebo nijak.

Připouštím, že v praxi, v tomto případě v politice, rozhoduje výsledek. Hop nebo trop. Konec dobrý, všechno dobré, říkává se. Ale teoreticky jde o těžko řešitelný rozpor. Stručně řečeno: etika úmyslu, záměru, odporuje etice výsledku. Vsadit na tu první je nepraktické, neboť (říkává se) cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Vsadit na tu druhou znamená - důsledně domyšleno -, že účel světí prostředky. Což je rovněž nepraktické, dokonce zhoubné, ale na to se přijde většinou až později.

Proto mám s nekonformním chováním politiků problémy. Uznávám, že když třeba poslanec odmítne to, co pokládá za očividnou nemravnost, činí správně, děj se co děj. Ve Starém zákoně (bohužel ho málokdo zná) čteme větu: "Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo." Proti tomuto imperativu nelze namítat, jeho závaznost je evidentní. Nejsem si ale jist, zda pracně sestavený státní rozpočet v zemi, jako je ta naše, je takovou očividnou nemravností. Jak tedy srovnat hlas individuálního svědomí s politickým provozem, který má své zákonitosti? Upřímně řečeno, nejsem si jist.

Pamatuji člověka, jmenoval se Augustin Navrátil. Důsledně věřící křesťan. Ještě v hloubi předlistopadového temna sepsal prohlášení, které podepsalo půl milionu lidí. Odskákal to. Zavřeli ho na psychiatrii a někteří kolegové psychiatři, znalci, na něj psali hanebné posudky. Jeho čin ale mobilizoval, dodal kuráž. Proto pak na památné velehradské pouti davy vypískaly tehdejšího ministra kultury a vytvořily tím předobraz listopadového převratu. Po něm byl kooptován do vedení lidové strany. Psal mi, jak tam narážel, jak ho nebrali. Nevěděl jsem si rady. Odepsal jsem mu: člověče, vy jste přece prorok, co jste pohledával v politické partaji? - Připomínám, že prorok není jasnovidec ani prognostik. Prorok je ten, kdo připomíná: "Toto praví Hospodin!" Třeba i proti všem.

Zkrátka: domnívám se, že politik, který má zásadní námitky proti běhu věcí, by se měl stát ještě před tím, než hlasuje, když ne prorokem, tedy aspoň buditelem, a to na plný úvazek. Pokud ne, pokud to naznačí pouze hlasováním, uvádí mě do rozpaků. Zejména neznám-li povahu jeho záměru. V zemi, jako ta naše, kde do sněmovny volíme podle většinového principu nikoli jednotlivce, ale společné kandidátky, čili týmové projekty, může podrazit pracnou konstrukci, která může být jediná schůdná. Jako občan a volič bych ho napříště nevolil. A pokud bych nechtěl zahodit celou kandidátku, zakroužkováním toho pod ním bych ho přeskočil.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .