Kdyby seděla Třeštíková ve vládě...

Pro věčně hladová média je nominace Třeštíkové, zřejmě osobní dílo předsedy lidovců Jiřího Čunka, menší senzací. Výběr režisérky zaslouženě ctěné kolegy ve svém oboru, ale i širokou veřejností (v loňském roce byl kupříkladu hojně sledován impozantní výsledek časosběrného projektu Manželské etudy po dvaceti letech pro Českou televizi), která se od devadesátých let angažuje v různých institucích týkajících se její profese, výběr v neposlední řadě ženy, které ve vysoké politice trvale scházejí, a to ženy nadto atraktivní, to vše vypadá, že měl Čunek šťastnou ruku. Zvlášť ve světle právě zveřejněné zprávy Centra pro výzkum veřejného mínění, podle níž je momentálně nejdůvěryhodnějším politikem v zemi lidovecká Vlasta Parkanová a Čunek se vyšplhal už na třetí příčku. Kdyby se z charismatické Třeštíkové skutečně stala ministryně a kdyby hlavně zaznamenávala úspěchy, mohla by se rychle také ocitnout vysoko na tomto pomyslném žebříčku. Ale to jen na okraj.

O ty případné úspěchy ovšem jde. Skeptikové říkají, že Třeštíková bez politické zkušenosti a mimo to i příslušnosti, nemá větší šance cosi prosazovat. Zvlášť když kultura byla zatím ve všech vládách samostatné České republiky opravdovou Popelkou. Vždy měli politikové na mysli jiné priority. Opakovaně se také ozývaly a dodnes občas zní hlasy, zda by příslušné ministerstvo nemělo být klidně sloučeno s některým jiným resortem, defakto tedy zrušeno. A žádný z premiérů buď neměl zájem, nebo dostatek síly prosadit pro kulturu větší příděl financí ze státního rozpočtu. Takže o v Evropě obvyklém alespoň jednom procentu z rozpočtu (někde je to ještě víc), si mohla česká kultura jen nechat zdát a nezbylo jí než se spokojit s přídělem pouhého půl procenta.

Někteří ministři přitom byli dost viditelní, rozhodně poslední dva sociálně demokratičtí Dostál a Jandák. Ať však činili jednotlivé kroky šťastné anebo méně šťastné, na podílu ze státní kasy pro ministerstvo nic nezměnili. A oba po sobě zanechali různé věci k řešení svým následovníkům. A i ti obecní pesimisté, kteří věří v dobrou vůli žhavé kandidátky, už vidí, jak rozčarovaná režisérka po čase sama rezignuje, otrávená nejen nemožností přesvědčit stranické lídry o větší finanční injekci, ale i vhledem do zavedeného politikaření.

Optimisté mohou namítat, že Helena Třeštíková není z těch, kdo se nechají odradit a odbývat, že kdyby neměla v sobě velmi bojového ducha, těžko by prosadila všechno to, co se jí zatím podařilo. Což by asi nešlo i bez určitého diplomatického a manažerského nadání s nímž v posledních letech své filmy také produkuje. A poznamenejme rovněž, že pokud by skutečně druhá Topolánkova vláda prošla sněmovnou, měla by Třeštíková mimo v lidovcích oporu zřejmě také ve Straně zelených. Zbývalo by jí tudíž ještě získat na svou stranu aspoň některé ministry ODS, strany, která o obsazení resortu kultury nikdy neusilovala a nijak zvlášť se o něj nezajímala. A která jakoby byla stále ještě pod vlivem názoru Václava Klause z počátku devadesátých let, podle něhož si má kultura na sebe sama vydělávat a nečekat větší podíl od státu. Připomeňme, dodnes není v České republice zavedena možnost daňových odpisů podnikatelům, kteří by kulturu jinak asi byli ochotní podporovat.

Třeštíková vzhledem ke svému povolání zná jistě nejlépe poměry ve filmu. Byla také mezi filmaři, kteří se na festivalu v Karlových Varech setkali s prezidentem Klausem po té, co vetoval zákon o podpoře české kinematografii a zřejmě jej do jisté míry přesvědčili. A Třeštíková je osobností rozhodnutou a také schopnou vysvětlit politikům, že kultura může v zahraničí účinně reprezentovat zemi. Z toho, co doposud odpovídala médiím, působí logicky že když se soudním verdiktem prozatím odsunula televizní digitalizace, měla by se - aspoň prozatím - vrátit také reklama do České televize, která z výnosů může podporovat kinematografii.

Ale netřeba Třeštíkovou podezřívat, že bude bojovat toliko za film. Je obecnou kulturní postavou, navíc se silným sociologickým přesahem, jak jasně říkají její filmy. A připravena obklopit se - vedle předpokládaných lidoveckých "specialistů" Jaromíra Talíře, s nímž je nejspíš počítáno na funkci prvního náměstka, a Michaely Šojdrové, také odborníky a rádci z jiných oblastí kultury. Však také bez emocí říká: stávající napětí v Národním divadle je třeba řešit klidně a vyslechnout nejprve všechny zúčastněné strany.

Samozřejmě - umělecký kredit i jisté, avšak přece jen specifické manažerské zkušenosti, ještě nečiní z Třeštíkové dopředu ideální postavu k zasednutí do ministerského křesla. Ale že bychom z něho mohli po letech slyšet rozumnou a věcnou řeč, přece jen výběr paní režisérky slibuje. V trvalém místním marasmu to není tak málo.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .