Kdo nic neřekne, nic nezkazí

Na jednu stranu by snad bylo možné připustit, že se jednalo o situaci zcela mimořádnou, neboť zkušenost s referendem jako takovým (a s referendem, které se týkalo i hodně vzdálené budoucnosti státu), prostě neměl nikdo ze zúčastěných.

Na druhou stranu však jsou to v naší přepolitizované společnosti především politici, k nimž se v takto složitých chvílích upírá pozornost veřejnosti, která jakkoliv ji nelze podceňovat v otázkách úsudku, přece jenom touží po tom, dozvědět se, co si o problematice myslí i lidé, jimž svěřili svou důvěru a od nichž se očekává, že v otázkách velké důležitosti a hlubokého dopadu mají více zběhlosti, než řadový občan.

Ukázalo se však, že veřejnost si toho od politiků, ne ode všech, ale od hodně z nich, žádá nějak mnoho.

Horší stránka té předreferendové zkušenosti s postoji některých politiků spočívá v tom, jakým způsobem, jakou rétorikou, jsou politici schopni a ochotni omlouvat nechuť sdělit vlastní názor. Jde o to, že podle mínění některých politiků by se mělo stát normou, nemuset sdělovat vlastní názor s odvoláním na údajně demokratický princip ohledů vůči osobní svobodě, tedy i "privátnosti" postojů politika.

Je to, alespoň podle mého, úplně opačně. Politika na rozdíl od běžně u nás zažitého názoru není věcí soukromou, nýbrž veřejnou. Politik vstupuje do té takzvané "politiky" proto, aby se stal mluvčím i prostředníkem těch, kteří ho do jeho postavení delegovali a hlavně zvolili. Za tuto předanou důvěru nese patřičný díl zodpovědnosti a v tomto smyslu je i povinen se přinejmenším svým voličům zodpovídat. To se věru nemůže odehrávat tak, že politik obhajuje své osobní demokratické svobody a odmítá se voličům svěřit se svými postoji.

To totiž jinými slovy znamená, že se takto vymaňuje z jakékoliv kontroly. A od svých voličů požaduje jen nekonečnou a ničím nezdůvodnitelnou důvěru, jejíž oprávněnost se těm voličům potvrdí až tehdy, zúročí-li se nějak politikovi jinak zcela neprůhledné a nekontrolované činy. A ještě po voličích chce to jediné. Aby ho totiž i napříště volili?

Tenhle postoj některých politiků jistě vysvětluje jejich dvojklanná prohlášení před evropským referendem, avšak zavádí též jakýsi vyšší stupeň nezodpovědnosti, než jaký byl dosud praktikován. Obzvlášť podivně toto vymezování se z odpovědnosti vůči voličům jeví u politiků, kteří nejspíš, než se rok s rokem sejde, budou usilovat o zvolení, o delegování do Evropského parlamentu, aby tam hájili menšinové zájmy relativně malé České republiky. Ani se nechce domýšlet, jak by evropské fungování českých politiků mělo probíhat bez nějakého vysvětlování doma jejich činnosti na mezinárodním poli.

Příklad, jaký krátce před referendem poskytl veřejnosti stínový ministr zahraničí ODS Jan Zahradil, je v tomhle směru víc než výmluvný. Neboť kdo z jednání zmizí, jako pan Zahradil, jen těžko cokoli vyjedná. Tím jen zahraje - pro koho vlastně? - nějaké divadlo, které mnoho nepomůže právě těm menšinovým zájmům republiky, jichž by měl být mluvčím...

Dalo by se říct, že předreferendové promluvy domácích politiků byly dobrou příležitostí pro veřejnost dozvědět se, jak který "doma světoznámý" politik bude schopen fungovat v širších politických souvislostech. Kdo se v nich umí orientovat, kdo bude prospěšný, kdo jen víří horký vzduch či kdo je z nezkušenosti, z naivity nebo kvůli tomu, že hájí jen nějaké dílčí své či stranické zájmy, schopen spíše uškodit.

Referendum jistě ještě nějaké zažijeme. Lidé si nyní při něm vyzkoušeli, co to celé obnáší. A odnesli si také zkušenost z chování svých politiků, která jim může být ku prospěchu při příštích volbách, kdy se budou opět rozmýšlet, kdo z uchazečů je jejich důvěry hoden.