Kdo koho sežral?

Objev bakterie Helicobacter pylori v kyselém prostředí lidského žaludku a odhalení jejího podílu na vzniku žaludečních vředů znamenal revoluci pro mikrobiologii a medicínu. Mikrobiologové si uvědomili, že bakterie mohou žít a prosperovat i za podmínek, které nejsou na první pohled pro život dvakrát příznivé. Lékaři museli připustit, že infekční mohou být i choroby, u nichž tento původ kategoricky vylučovali. Objevitelé žaludeční bakterie Helicobacter pylori - australští lékaři Barry Marshall a Robin Warren - byli proto právem odměněni Nobelovou cenou za rok 2005.

Helicobacter pylori žije s člověkem už hodně dlouho. Dítě se jím nakazí od matky, a tak se tato bakterie dědí velmi podobně jako mateřská dědičná informace. Odráží se to dokonce v rozdílech mezi bakteriemi různých etnik. Helicobacter se dostával spolu se svými lidskými hostiteli na nová místa a dědičná informace žaludečních bakterií obývajících útroby Indiánů nebo Austrálců v sobě skrývá svědectví o prastarých migracích předků těchto lidí.

Dávné kořeny soužití člověka a bakterie Helicobater pylori svádějí k domněnce, že nejbližší příbuzné mikroskopických obyvatel našich žaludků musíme hledat mezi bakteriemi žijícími v žaludku lidoopů a dalších primátů. Kupodivu, mnohem blíže má Helicobacter pylori k bakterii Helicobacter acinonychis, již hostí v útrobách velké kočkovité šelmy - lvi, tygři a gepardi. Zdá se, že relativně nedávno bakterie "přeskočila" mezi pravěkým člověkem a pravěkými velkými kočkami. Jakým směrem cestovala? Z člověka na kočky? Anebo obráceně?

Tým amerických a německých vědců vedený Markem Achtmanem z berlínského Ústavu Maxe Plancka pro infekční biologii porovnal dědičnou informaci bakterií Hylicobacter pylori a Helicobacter acinonychis. Shoda nejdůležitějších genů jasně dokazuje, že obě bakterie měly celkem nedávno společného předka. Rozešly se zhruba před 200 tisíci lety, tedy přibližně v době, kdy v Africe vznikal moderní člověk druhu Homo sapiens. V dědičné informaci kočičího helikobaktera se nachází poměrně velký počet "rozbitých" genů, z nichž většina kódovala bílkoviny podílející se na stavbě vnější membrány kryjících bakteriální buňku. Vědci předpokládají, že rozpad těchto genů byl adaptací bakterie na nehostinné prostředí kočičího organismu a na ataky kočičí imunitní obrany. Zároveň genetici odhalili v dědičné informaci Helicobacter acinonychis skupinky genů, jež si předci této bakterie "vypůjčili" od jiných mikrobů a s jejichž pomocí mohli "vyztužit" membránu proti útoku imunitního systému. Lidská bakterie Helicobacter pylori tyto známky nedávného "boje o přežití" v organismu nového hostitele nenese. Z toho vědci usuzují, že se velké kočkovité šelmy nakazily helikobakterem od lidí. Nebyla to pro ně nákaza tak úplně nepříjemná, protože k ní zřejmě došlo při příležitosti hodů na ulovených pravěkých lidech.