Kdo chce s vlky žít...

Odchod Wolfowitze z čela Světové banky sotva lze nazvat takovým rozuzlením problému, kdy spravedlnosti bylo učiněno zadost.

Na dnešní problém si Wolfowitz zadělal vlastně sám, když před dvěma lety jakožto nově jmenovaný prezident oznámil Ředitelské radě, že s jednou z nejvyšších manažerek Banky, 54-letou ekonomkou libyjského původu jménem Shaha Rizaová udržuje milostný poměr. Naivní člověk, chtěl odvrátit možný konflikt zájmů, a proto předal věc do etického výboru Banky. Dodnes se členové etického výboru nemohou rozpomenout, zda na inkriminovaném zasedání, na němž bylo schváleno nepřiměřené odstupné partnerce nového prezidenta, byl přítomen také on sám. Je však jasné, že oni sami proti takovému postupu nic neměli. Dnes však titíž členové Wolfowitzovi vytýkají, i když s použitím kulantního výraziva, že tehdy, při svém nástupu, je rázně neokřikl. V tom je jeho morální provinění, a proto musí jít, zatímco oni mohou zůstat. Proč by taky odcházeli, když favoritismus je vcelku běžným jevem jak v samotné Bance, tak v zemích, které zastupují. Jeden z výkonných ředitelů, který se nyní hlasitě pohoršuje nad Wolfowitzovým pokleskem, zástupce Spojeného království Tom Scholar, sám udržuje poměr s jednou ze svých zaměstnankyň a jediný rozdíl mezi ním a Wolfowitzem je v tom, že to nespěchal nikomu oznámit. Nelze tvrdit, že by zástupce evropských zemí k odsouzení Wolfowitze nutily nějaké obzvlášť puritánské mravy v jejich domovině. Zcela nedávno se provalil stejně romantický vztah mezi letitým komisařem Evropské unie Güntherem Verheugenem a jeho asistentkou, když je papparazziové nachytali in flagranti v obětí zdaleka ne pracovním. Nikoho ani nenapadlo řešit tak osobní věc v nějakém etickém výboru. O poměrech v OSN darmo mluvit: na programu Ropa za potraviny se obohacoval každý, i ten nejvzdálenější příbuzný Generálního tajemníka, včetně jejich konkubín.

Kolegové Wolfowitze odmítli posuzovat styl jeho vedení a konkrétní výsledky práce za dva roky právě proto, že by to bylo mimořádně nevýhodné. Jeho odpůrci totiž svorně uznávají, že tak značné úspěchy za tak krátkou dobu Světová banka nezaznamenala ještě nikdy. Programy rozvojové pomoci, zejména ve prospěch afrických zemí, v kombinaci s rozsáhlým potíráním korupce, se staly tak pronikavým výdobytkem poslední doby, že neocenit je, nebylo možné, leč pět chválu na Wolfowitze je to poslední, co si evropští ředitelé Banky přáli. Potřebovali ho povalit, ne pochválit. Přitom nikdo z nich netvrdí, že by v osobním chování byl obzvlášť arogantní nebo nevrlý. Prostě na něj měli pifku - za úlohu, kterou hrál v rozhodování o vojenském zásahu proti Saddámu Husajnovi, jak se domnívají mnozí komentátoři.

Jeden z takových komentátorů, Nicholas Kristof v deníku The New Times připouští paralelu mezi Wolfowitzem a americkým prezidentem Georgem Bushem. Ten druhý, podobně jako první, vypadá v očích veřejnosti jako konzervativní jestřáb, který působí jednu katastrofu za druhou, a málokdo chce vidět, natož uznat jeho nesmazatelné zásluhy v humanitární oblasti. Paul Wolfowitz pomáhal prezidentovi realizovat velkorysé plány, které umožňovaly vytáhnout černý kontinent z močálu chudoby a zapomnění. Mimořádný program boje proti AIDS, který je pro Nicholase Kristofa nejlepší věcí, jež za svůj život udělal George Bush, zachránil život devíti milionům Afričanů. Druhý Bushův program nazvaný "Zvláštní účet na výzvy tisíciletí" poskytl některým rozvojovým zemím značné prostředky přímo úměrně kvalitě vládnutí. Tento program je pokládán odborníky v oblasti rozvojové pomoci za zcela revoluční. Bushova vláda zařadila do mezinárodní agendy problematiku "obchodu s bílým masem" a svým tvrdým postojem a přímým sankcionováním provinilců značně omezila rozsah této formy novodobého otroctví. Čtvrtá oblast, v níž i deník obvykle nepřátelský vůči současné administrativě jí dává výbornou, je boj proti malárii - nemoci, jež ročně unáší jenom v Africe jeden milion lidských životů. Ani tento úspěšný boj by nebyl úspěšný bez cílených finančních injekcí do chudých zemí, které prováděla Světová banka pod vedením Paula Wolfowitze.

Nicholas Kristof z deníku The New York Times to vidí jako problém vztahu mezi skutečnými činy a veřejným obrazem politika: ani George Bush ani Paul Wolfowitz neumějí prodat veřejnosti své bohulibé úmysly nebo dobré skutky. Takový Bill Clinton to uměl, a proto odešel z úřadu jako usměvavý sympaťák, ať už v tom úřadě lhal nebo smilnil. Být nebo zdát se - tak formulují problém filozofové. Otázka, která po odchodu Paula Wolfowitze z čela Světové banky zůstává nevyřešena, zní: učiní pokrytectví tento svět lepším místem pro žití?

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .