Katyňský masakr zneužili k propagandě nacisté i Sověti

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Hřbitovy Katyň

Bývala to bezvýznamná vesnice, utopená v lesích kdesi u Smolenska. V dobách míru v ní žilo nějakých 1600 duší.

Dala přitom jméno jednomu z nejhorších válečných zločinů moderních evropských dějin – Katyňskému masakru. Jde o zločin tím větší, že se o něm půlstoletí lhalo.

Nález těl v Katyňském lese v roce 1940

K masakru v Katyňském lese došlo na jaře roku 1940. Svět se o něm však dozvěděl až o tři roky později, z Berlína. 13. dubna 1943 říšský rozhlas ve svém válečném zpravodajství ohlásil, že u Smolenska byly nalezeny hromadné hroby, ve kterých jsou uloženy ostatky tisíců polských důstojníků. Podle dokumentů zajištěných na místě všichni zemřeli v době, kdy tuto oblast ovládal Sovětský svaz.

Podle historika a poslance za ODS Pavla Žáčka na stejném místě popravovala NKVD sovětské občany už ve 30. letech, za tzv. Velkého teroru. Zemřely jich tu tisíce. V roce 1940 v případě polských důstojníků jen pokračovala ve své předchozí praxi. Stalo se tak na základě pokynu šéfa NKVD Lavrentije Beriji. Ten začátkem března 1940 navrhl, aby byli bývalí polští důstojníci, policisté a zpravodajci, kteří jsou zadržováni v sovětských táborech a věznicích, zastřeleni. V lágrech v Kozelsku, Starobělsku a Ostaškově bylo přitom umístěno 14736 osob a ve věznicích dalších 10685 Poláků. Berijův návrh spolu se Stalinem odsouhlasila celá sovětská věrchuška: Vorošilov, Molotov, Mikojan či Kalinin.

V březnu a v dubu 1940 tak NKVD, jak to ostatně velmi výstižně popisuje i film polského režiséra Wajdy Katyň, popravila střelbou do týla denně až 500 osob. Do popravčích čet se hlásili i dobrovolníci, kteří za to „na přilepšenou“ dostávali příplatky a alkohol. Oběti byly ukládány do mělkých hromadných hrobů, které o necelé tři roky později objevila německá armáda. Lépe řečeno vojenské oddíly složené převážně z ruských válečných zajatců.

Hřbitovy Katyň

Samozřejmě se nabízí otázka, zda nacisté nevěděli o hrobech v Katyni už dříve a zda si jejich odhalení v roce 1943 prostě „nenačasovali“. Pavel Žáček připomíná, že k „nálezu“ došlo v době, kdy se vojenská situace na východní frontě začala pro nacisty vyvíjet nepříznivě, takže se jim vcelku hodilo představit Sověty jako masové vrahy Poláků. Tady je třeba ovšem dodat, že sami nacisté už v roce 1939 v okupovaném Polsku v rámci operací Tannenberk a Inteligence zlikvidovali na 60 tisíc Poláků a další desítky tisíc odvlekli do koncentračních táborů.

Zpráva berlínského rozhlasu z roku 1943 o nálezu hromadných hrobů v Katyňském lese vyvolala ve světě pochopitelně velký rozruch. Zajímala se o ni zejména polská exilová vláda v Londýně, které doslova „chyběly“ tisíce polských důstojníků a dalších příslušníků polské elity. To se ovšem velmi hodilo německé propagandistické mašinérii, která se vzápětí rozjela na plné obrátky. Podle historika Prokopa Tomka z Vojenského historického ústavu k tomu využila i známých osobností z okupovaných zemí.

Několik dnů po zveřejnění nálezu katyňských hrobů byla do lesů u Smolensku vyslána delegace evropských spisovatelů a intelektuálů, kteří se měli přímo na místě přesvědčit o brutalitě NKVD. Byl mezi nimi i spisovatel František Kožík, který tehdy pracoval jako redaktor protektorátního rozhlasu. Po návratu do Prahy přečetl v rozhlase své osobní svědectví, ve kterém se zaměřil především na lidskou stránku utrpení polských obětí: 

Památník Katyň-Charkov-Mednoje ve svatokřížských horách v Polsku

„Vyvrácené lebky civí do nebe. Podivným dojmem působí ty drobné předměty, které byly nalezeny v šatech: dopisy, deníky, cvikr, tužka, všechno, co si důstojníci uchovali i v zajetí a co s nimi bylo pochováno. Všude poletují vysoké polské bankovky, které měli mrtví uschovány; doufali stále, že budou vyměněni. Obešli jsme celou smutnou prohlubeň a sladký zápach nám skoro nedovoluje vydechnout. Uchylujeme se spolu k ohni z větví a raději nastavujeme tvář štiplavému dýmu, abychom unikli ovzduší té sladkosti rozkladu. Pak už odjíždíme… Katyňský les se nám vzdaluje. A s ním svědectví nepochopitelné nelidskosti, na jejíž příčinu snad ani nelze najít lidsky srozumitelnou odpověď.“

Text jeho přednášky je přitom mnohokrát přeškrtán. Ve svých vzpomínkách dokonce píše, že před cestou do Smolenska si přál, aby jejich letadlo raději sestřelili partyzáni, jen aby se nemusel na této propagandistické akci podílet. Katyň se pro něj stala doživotním traumatem. Po válce ho kvůli Katyni přiměla Státní bezpečnost k tajné spolupráci.

František Kožík však nebyl sám, kdo byl přinucen k cestě do katyňského lesa. Na místo masakru jako člen mezinárodní delegace odjel i uznávaný pražský patolog František Hájek. Měl se tu s dalšími odborníky zúčastnit ohledání obětí. I pro něj, stejně jako pro Františka Kožíka, měla cesta do Katyně vážné následky. Po válce byl zatčen a krátce uvězněn, nakonec byl však podezření z kolaborace s nacisty zproštěn.

Den památky obětí Katyňského masakru

Nacisté masakru v Katyni propagandisticky využili na maximum. Psali o něm aktivističtí novináři, pořádaly se rozhlasové přednášky. Působivé záběry z nálezu v Katyni se promítaly i ve filmových týdenících. Věřila tomu ovšem i česká veřejnost? Podle Pavla Žáčka většina lidí v protektorátě nacistům nevěřila, stále měli v paměti seznamy popravených za heydrichiády. A podpořil je v tom i prezident Edvard Beneš, který ve vysílání londýnského rozhlasu 25. dubna 1943 řekl:

„Jen zázrakem byla německá fronta zachráněna před úplným zhroucením a nyní už celé měsíce se německá propaganda marně pokouší nahánět ostatnímu světu strach z tzv. bolševické záplavy, která po německé vojenské katastrofě na Evropu prý přijde. …Jestliže Sovětský svaz vyhraje, nebude prý už Československé republiky, vše prý zaplaví bolševismus, všeho se zmocní Sovětský svaz. Každému, kdo vám to říká, povězte, že všecky podobné řeči jsou prachobyčejným německým propagačním politickým idiotstvím.“

Dnes víme, že šlo o Benešův tragický omyl. Sovětský svaz se za pomoci zdejších komunistů po únoru 1948 Československa skutečně zmocnil a nacistickou totalitu nahradila sovětská. A pokud jde o Katyň, změnila se i propaganda. Dalších čtyřicet let se bude alespoň na Východě tvrdit, že polské důstojníky v Katyňském lese popravili nacisté. V samotném Československu si nikdo nedovolí tuto sovětskou verzi zpochybnit, alespoň oficiálně ne. O tom, kdo byli skuteční viníci masakru, jsme se mohli za bývalého režimu doslechnout vlastně jen ze zahraničního rozhlasu. Skutečnost přiznal až koncem 80. let minulého století prezident SSSR Michail Gorbačov.

02022792.jpeg

Po pádu železné opony se Katyň zcela pochopitelně promítla především do vztahů mezi Polskem a Ruskem. A není asi třeba připomínat, jak tragicky do těchto vztahů zasáhl pád prezidentského speciálu, kterým v roce 2010 do Smolensku cestovala nejvyšší polská delegace k uctění památky obětí Katyňského masakru. Zahynulo při něm prakticky celé vedení polského státu i jeho armády. Katyňský masakr má ostatně velmi bohatý tzv. druhý život. V 90. letech minulého století ruská strana sice předala Polákům základní dokumenty, které se týkaly podílu Sovětského svazu na masakru, v posledních letech se však tento proces otevírání ruských archivů zastavil.

Historik Prokop Tomek se domnívá, že ruská strana by se dnes měla od Katyňského masakru distancovat jako od zločinu stalinismu a zpřístupnit veškeré dokumenty, které se této tragické události týkají. Opačný postup ji vede do mezinárodní izolace. Podle Pavla Žáčka je Katyň součást našeho evropského historického dědictví. Věří, že k otevření ruských archivů nakonec dojde. „Dokud to nebude vyřešeno, nemůžeme mít klidnou současnost ani budoucnost,“ uzavírá Pavel Žáček.

Spustit audio
autor: Milena Štráfeldová

Odebírat podcast

Související