Kateřina Smejkalová: Propad reálných mezd nestačí, do budoucna z vlastních úspor i každá angína

Plán má dvojí odůvodnění: ministr zdravotnictví Válek především větří zneužívání nemocenské. V čem přesně by mělo být tak lákavé házet se marod, když výše náhrady dosahuje v prvních dnech jen něco přes půlku obvyklé mzdy, přitom není zřejmé. Obzvlášť za situace současné dramatické inflace, kdy si spíše lidé hledají druhou práci, než že by měli tendenci se za výrazně nižší příjem flákat doma.

Čtěte také

Stát kontinuálně navyšuje podíl na financování zdravotní péče, chybí ale kapacity a personál, tvrdí ministerstvo

Za důkaz existence takového zneužívání se obvykle považuje asi pětinový nárůst nemocnosti po zrušení karenční doby, to je ale velmi účelová interpretace – studie ukazují, že v době její existence holt lidé v případě nemoci častěji čerpali dovolenou. Tudíž se po zrušení karenční doby pravděpodobně jen zase vrátili k tomu, jak to má být: na nemoc nemocenská, k odpočinku dovolená.

Do očí bijící je pak na argumentaci zneužíváním také setrvalé měření různým skupinám společnosti dvojím metrem: zatímco podnikatelům tato vláda vyšla vstříc ohledně zrušení EET s argumentem, že není fér kvůli hrstce podvodníků podezírat a zvýšenými náklady trestat všechny, když jde o pracující, je tato presumpce viny, za kterou musí pykat všichni, očividně zcela v pořádku. 

Vynucenou obětí zaměstnanci

Druhé odůvodnění záměru znovuzavedení karenční doby prezentoval ekonomický poradní orgán vlády NERV – vidí v něm jednu z možností, jak pomoci naplnit státní kasu. První dva týdny totiž náhradu mzdy platí lidem zaměstnavatelé, a pokud by tři dny z toho nemuseli, ušetřili by podle odhadů ročně asi 4 miliardy korun, o které by jim mohl stát zvýšit odvody.

Čtěte také

Ondřej Vaculík: O zdravotnictví bez příplatku

Navzdory poněkud komplikované konstrukci je zřejmé, že tím dodatečné peníze do systému de facto přivedou vynucenou obětí zaměstnanci, pro zaměstnavatele jde o hru s nulovým součtem.

Nepochopitelné přitom je, jak může NERV vládě karenční dobu doporučovat s dovysvětlením, že většina pracujících bude schopná si výpadek příjmu bez problémů uhradit z úspor. Česko je chronicky nízkopříjmovou zemí, kde vystaráno způsobem západní střední třídy má opravdu jen málokdo.

Nacházíme se nadto v jedné z největších krizí za poslední tři dekády, kdy se svým příjmem nevychází čím dál víc domácností, protože zaznamenaly v průměru desetiprocentní pokles reálných příjmů. Výraznější zpomalení inflace přitom stále není v dohlednu, a i pokud se časem dostaví, nepřinese žádné zlevňování – pouze nižší tempo zdražování.

Důsledky pro veřejné zdraví 

Mají-li za této situace odborníci z NERVu pocit, že je ta správná doba vystavit pracující ještě nezanedbatelnému výpadku příjmu při každé angíně nebo chřipce, pak nad tím opravdu zůstává rozum stát a nabízí se proto jedině to vysvětlení, že se rozhodli čísla, která máme pro výše popsané k dispozici, prostě ignorovat a posuzovat situaci všech ostatních dle té své vlastní, zajištěné. Není to bohužel u nás nic až tak neobvyklého.

Čtěte také

Petr Hartman: Válkova slovní válka o nadstandardní zdravotní péči

Pokud by ke znovuzavedení karenční doby došlo, je tak daleko pravděpodobnější, že lidé místo obětování úspor, které mnozí notabene už vůbec nemají, na nemoci budou opět čerpat dovolenou určenou k odpočinku, které máme v Česku ze zákona tak jako tak málo.

Dlouhodobé důsledky pro veřejné zdraví mohou být nezanedbatelné, kor debatuje-li se souběžně posunutí věku odchodu do důchodu. Čím delší kariéra, tím důležitější poctivé kurýrování zdravotních potíží i průběžný odpočinek.

Politoložka Kateřina Smejkalová|foto:Kateřina Cibulka, Český rozhlas

Kupříkladu v takovém Německu nejenže by zřejmě nikdo nepochopil myšlenku karenční doby, ale tamní pracující dokonce dostávají po prvních šest týdnů nemoci od svých zaměstnavatelů celých sto procent své běžné mzdy. A to jsou na tom z hlediska své kupní síly třikrát lépe než jejichž čeští protějšci. Upírat jim příjem v nemoci by přesto nikoho nenapadlo.

Na osudu karenční doby se tak opět jednou ukáže, na jak kvalitní a důstojný život že to u nás přesně aspirujeme.

Autorka je politoložka