Kateřina Smejkalová: Eurostat se v posuzování chudoby v Česku zase mýlí
„Chudoba trápí pětinu obyvatel Evropské unie, Češi jsou ale ohroženi nejméně.“ Ano, už to je zase tady – evropský statistický úřad Eurostat vydal v půli října jako každoročně jednu ze svých nejvíc zavádějících statistik, která by snad ani neměla existovat, anebo by se přinejmenším měla úplně jinak jmenovat.
A českými médii opět proběhla s minimálním či rovnou žádným kritickým rozebráním, jak dokazuje jeden z titulků ocitovaný v úvodu. Bude tím tak jako v minulosti zřejmě i nadále sloužit mnohým politikům i komentátorům k od reality odtrženému přikrášlování sociální situace u nás.
Čtěte také
Že může někomu se znalostí zdejších poměrů, kterou mají novináři i politici v popisu práce, indikátor nepřipadat podezřelý, je přitom s podivem. U některých zejména pravicových politiků se pak klade otázka, zda se jim dokonce nehodí do krámu pro ohýbání reality za vlastními politickými účely.
Pojďme se na indikátor ohrožení chudobou a sociálním vyloučením podívat blíž. Měří se jako podíl lidí v dané populaci, kteří dostávají méně než 60 procent příjmového mediánu, tedy toho příjmu, na který přesně půlka lidí v dané zemi nedosahuje a druhá má naopak víc. V Česku je dle nejnovějších propočtů takových „chudých“ 11,5 procent, což je nejméně v celé EU.
Spektrum usazené velmi nízko
Hůře, částečně dokonce daleko hůře, na tom jsou tím pádem i všechny bohaté západoevropské země jako třeba sousední Německo, kde je situace dokonce ještě mírně horší než unijní průměr představující 21,9 procent lidí ohrožených příjmovou chudobou.
Jakkoli se jí v mnoha redakcích a kancelářích politiků očividně nedostává, je tváří v tvář takovému žebříčku zcela správná intuice, že s ním přece musí něco být špatně. Co přesně to je?
Čtěte také
Předně jde o indikátor posuzující pouze to, jak velké jsou skupiny „chudých“ a „nechudých“ v daných zemích, do těchto skupin ale obyvatele nedělí žádný sofistikovaný rozbor jejich skutečné ekonomické situace, jak by mohl sugerovat název operující s „chudobou“, nýbrž prostě jen řez příjmovým spektrem na stanoveném místě.
Jak vysoké příjmy takových „chudých“ reálně jsou a jak za ně v daných zemích lze vyžít, se tak naopak nezohledňuje vůbec – tím může být norských nebo francouzských „chudých“ sice více než těch našich. Fakticky je ale pravděpodobné, že se nachází v daleko lepší situaci, ať už z hlediska absolutní výše svého příjmu, nebo jeho kupní síly.
Naopak v obecně nízkopříjmových zemích, jako je Česko, zřejmě ve skutečnosti má problémy vyjít s penězi daleko rozsáhlejší část obyvatel, jen jich pod tak trochu náhodně zvolenou hranici 60 procent mediánu prostě nespadne tolik. Říká se proto, že spíše než o ukazatel chudoby jde vlastně o indikátor příjmové rovnosti – lidé jsou u nás zkrátka napříč kompaktnějším příjmovým spektrem rozděleni rovnoměrněji.
Čtěte také
Jenže právě tím, že je celé spektrum usazené zároveň velmi nízko, není ani tak pro radost z českého premiantství v rovnosti důvod – situaci totiž nejlíp vyjadřuje glosa „mizerné příjmy u nás máme zkrátka více méně všichni“.
Právě to by tak byl zdaleka nejadekvátnější titulek pro zprávy o dotčené statistice místo jásání nad nízkou chudobou citovaného v úvodu, kdyby si jen někdo konečně dal práci s kritickým rozborem.
Ve skutečnosti u nás čtvrtina lidí nemá úspory na nenadálý výdaj ve výši ceny třeba nové pračky a více než polovina lidí nedosáhne na minimální důstojnou mzdu stanovenou experty právě na základě toho, co je potřeba reálně každý měsíc poplatit.
Čtěte také
Exekuce stále sužují přes neuvěřitelných 700 tisíc lidí, přičemž jejich počet nově opět stoupá a je zcela zřejmé, že pravým důvodem pro zadlužování jsou právě příliš nízké příjmy na to, aby se z nich dalo vyžít, čehož mizerně regulovaný byznys s půjčkami jen šikovně využil.
Jak se tak asi dotčení spoluobčané mohou cítit, když si čtou v médiích o naší rekordně nízké chudobě, se můžeme jen domýšlet. Jejich důvěře v média by každopádně prospělo, kdyby ta přestala rok za rokem šířit očividné hlouposti. A politici by je zase neměli papouškovat. Vzbuzují tak totiž dojem, že jim chybí pro tvorbu politiky potřebný kontakt s realitou.
Autorka je politoložka
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
