Apolena Rychlíková: Chudoba cti tratí

Její dosavadní kroky v oblastech, které nejdou tak jednoduše prodat a zobchodovat na sociálních sítích – jako je třeba rodinná politika – ale potvrzují, že šlo o naděje falešné.

Čtěte také

Julie Hrstková: Svěží vítr Jany Maláčové

Především proto, že Jana Maláčová svými opatřeními zatím dokazuje, že nechápe komplikovanou podstatu sociálního vyloučení a života na okraji. To sice v Česku není u řady politiků a političek nijak neobvyklé, v praktické rovině to ale znamená další koloběh ponížení a vylučování, nikoliv zlepšení stávajícího, dosti neutěšeného stavu.

Nově se na ministerstvu práce a sociálních věcí chystá jednak revize dávek na bydlení, které dnes tvoří jedinou státní politiku v této oblasti, ale i změna novely zákona o zaměstnanosti. Maláčová chce zpřísnit podmínky lidí ve vztahu k úřadu práce pod pohrůžkou vyškrtnutí z evidence (a tedy i z příjmu dávek) až na devět měsíců.

Cest, jak o příspěvky přijít, je mnoho: že lidé odmítnou nabízené místo, nedostaví se na schůzku s úředníkem z pracáku, nepodstoupí rekvalifikace, nesplní povinnosti uvedené v individuálním akčním plánu, nedodají včas potvrzení o pracovní neschopnosti nebo budou přistiženi při nelegální práci.

Chudí lidé jsou stále lidmi

Čtěte také

Apolena Rychlíková: Minimální nebo zaručená mzda? A co se raději bavit o důstojné?

Jakoby toho stresu nebylo i bez nových represivních zákonů samo o sobě dost. Umí si takovou míru povinností představit kdokoliv z nás, kteří jí nemusíme být vystaveni? Těžko. Pro chudé je však každodenní realitou.

Existuje hluboce zakořeněná představa, že lidé na sociálních dávkách, nezaměstnaní, nebo lidé trpící krizí bydlení, jsou nějak společensky méněcenní. Jinak by se jim dařilo – alespoň tak, jako zbytku společnosti. To, že ohrožením chudobou trpí téměř dvě pětiny obyvatelstva, a že zkušenosti s exekucemi má celá třetina Čechů a Češek, jakoby nebyl argument do diskuze.

V okamžiku sociálního vyloučení se jednoduše stáváte někým, koho je nutné neustále hlídat, dozorovat a pod výhružkami nutit i k úplně nesmyslným věcem. A to ačkoliv se obecně ví, že tvrdé postihy a represe chudobu nijak neřeší. Naopak: vedou k prohloubení frustrací a pocitům beznaděje a opuštění a v některých momentech fungují úplně opačně, než mají: jako finální demotivace snažit se svou situaci měnit. Působí ale efektně na ty, kteří jsou sami v ohrožení, ale ještě nějaké ty povinnosti zvládají. A to se voličsky počítá.

Čtěte také

Petr Holec: Zdroje tu nejsou, zjišťuje i ministryně Maláčová

Rétorika „nemakačenků“ a „vyžírek“, tak dobře známá z období finanční krize, přetrvala až do konjuktury. Ti, kteří dřív stály fronty na pracáku, asi už zapomněli, jaké to je. Ti, kteří si na tomto druhu politiky snažili nasbírat body, se úspěšně rozprostřeli do všech politických stran.

To, co zůstalo, je neschopnost vyřešit problémy lidí v sociální tísni s ohledem na jejich situaci, nikoliv s ohledem na vlastní politický profit. Ti, kteří v životě nečelili ani sebemenším problémům, kteří nemusí pracovat načerno, protože se kvůli exekucím normálně neuživí, nežijí na ubytovnách, v azylových domech nebo přímo na ulici, nepočítají každou korunu, aby vyžili, nikdy nepocítili dynamiku vyloučení se všemi jeho dopady (od špatného vzdělání, jiné barvy pleti nebo nedostatečného sociálního kapitálu) dehumanizují ty, kteří toto zažívají neustále.

Apolena Rychlíková|foto: Jan Bartoněk

K žádnému praktickému posunu a zlepšení nedochází a dál se prohlubuje proces vyčleňování chudších z tzv. „slušné“ společnosti. Spolu s tím, jak se diskurz „přísnosti“ zobecňuje, se ale vzdalují i cesty, jak otázky bídy a neutěšených sociálních podmínek řešit v budoucnosti a nezapomínat přitom, že i chudí lidé jsou stále lidmi.

Autorka je komentátorka serveru A2larm