Kateřina Perknerová: Kritické novinařině možná zvoní hrana
Lídři hnutí ANO a SPD mají na spoustu věcí odlišný názor, a to včetně toho, jak vnímají svobodu slova. Což ovšem neznamená, že na konci dne nedojdou ke stejnému cíli.
Šéf SPD a Poslanecké sněmovny Tomio Okamura letos na Národní třídu nepřišel, ačkoli je třetím nejvyšším ústavním činitelem. Sváteční den si připomněl u Hlávkovy koleje.
Čtěte také
Předseda ANO Andrej Babiš na místo, kde se odvíjely novodobé dějiny, dorazil. Přestože tušil, co ho tam čeká, tedy i pískot či nadávky z davu. Podle něj díky 17. listopadu 1989 mohou všichni svobodně mluvit, cestovat a podnikat. „Máme svobodné volby, demokracii, lidé můžou bez obavy vyjadřovat svůj názor,“ uvedl.
I pro Okamuru je připomínka hrdinného a statečného boje za svobodu a demokracii namístě, ale z jiného důvodu. „Opět totiž ztrácíme svobodu. Dnes se v podstatě vyhazují lidé z práce za určité názory a hrozí za ně i vězení. Ta témata jsou stále aktuální,“ sdělil.
Hranice svobody projevu
Okamura tím měl nepochybně na mysli vlastní předvolební billboard s chirurgy z dovozu. Vyšetřovatelé podezírají hnutí SPD a jeho šéfa z podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo z omezování jejich práv a svobod. Plakát má podle nich rasistický či xenofobní podtext. Tomia Okamuru ovšem policie stíhat nemůže, dokud ho poslanci nevydají. A k tomu nedojde, neboť vítězná sněmovní většina ke zbavení jeho imunity nedá souhlas.
Čtěte také
Veřejnost se tak minimálně čtyři roky nedozví, zda vyvěšení plakátu s mužem tmavé pleti a zakrváceným nožem je, či není trestné. Přitom pokud by se případ dostal až k soudu, šlo by o zásadní verdikt, který by vytyčil hranice mezi tím, co je v rámci politického boje ještě možné, a co už nikoliv. Kdyby to shledal trestným činem, šlo by o porušení zákona, ne o likvidaci svobody projevu. To je abeceda demokratického právního státu.
Neboť jak je psáno v článku 17 Listiny základních práv a svobod, tu lze omezit, jde-li „o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti“. Což zkrátka není v rozporu s imperativem v téže pasáži, že „každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem“. Stejně jako s tím, že cenzura je nepřípustná.
Kam až dojde autocenzura?
O autocenzuře se v textu nemluví, avšak v příštích letech půjde právě o ni. Jak daleko kupříkladu zajde sebekontrola u zaměstnanců a vedoucích pracovníků České televize a Českého rozhlasu, které mají být v budoucnu financovány ze státního rozpočtu? A co teprve u majitelů soukromých médií, kteří mají i jiné podnikatelské aktivity se vztahem ke státu?
Dají-li hlavní představitelé nastupující vlády najevo, že budou hovořit pouze s vybranými sdělovacími prostředky a jim nakloněnými novináři, může to mít devastující vliv na kvalitu demokracie. Podobně jako kdyby se vydali Trumpovou a Ficovou cestou a své kroky oznamovali takřka výhradně na sociálních sítích.
Andrej Babiš už udal tón, když začal k obyvatelstvu promlouvat prostřednictvím krátkých vzkazů na Facebooku. Kritické žurnalistice a moderované diskusi možná právě zvoní umíráček.
Autorka je redaktorka a komentátorka Deníku
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
