Viktor Daněk: Grónsko ve sféře Trumpova vlivu
Donald Trump zahájil nový rok s pocitem absolutní nepřemožitelnosti. I přes slabou podporu veřejnosti nemá v domácí politice soupeře, a v zahraničí jde od jednoho vítězství k druhému. Loni rozpoutané obchodní války přinesly ovoce – sérii dohod, v nichž Evropská unie, Spojené království, Japonsko a další významní hráči museli přistoupit na hořké ústupky. Trumpovi se, s výjimkou Ukrajiny, dařilo i jako mírotvorci.
Čtěte také
Na prvním místě zmiňme vyjednané příměří v Gaze. A poslední vývoj jednání s Kyjevem a Moskvou v Trumpovi budí dojem, že na dosah leží i dohoda o ukončení čtyři roky trvající brutální ruské agrese.
Sérii úspěchů korunoval nedávný zásah ve Venezuele, při němž se americkým silám podařilo s chirurgickou přesností a bez jediné ztráty na své straně zadržet vůdce země Nicoláse Madura a jeho manželku.
Grónsko
Když tedy na této vlně triumfu Donald Trump znovu opakuje, že Spojené státy musí získat kontrolu nad Grónskem, měli bychom slova šéfa Bílého domu raději brát vážně, jakkoli se nám mohou zdát americké teritoriální choutky dokonce vůči nejbližším spojencům absurdní.
Čtěte také
Nezapomínejme, že Grónsko leží na západní polokouli, tedy v oblasti, kterou Washington v nové strategii zahraniční politiky chápe jako americkou sféru vlivu, v níž nesmí žádná jiná mocnost jakkoli ohrožovat dominanci Spojených států.
Ostatně v duchu této reinkarnace známé Monroeovy doktríny z roku 1823 a jejich pozdějších modifikací se odehrály i zmíněné údery ve Venezuele.
USA mají pouze zájmy
Velmocenská politika udržování sfér vlivu, a to i vojenskými prostředky, je Spojeným státům vlastní. Svým hladem po přímé územní expanzi se Donald Trump sice podstatně vymyká směru posledních dekád, ale ani teritoriální ambice nejsou v americké politice nové, když zalistujeme trochu hlouběji do historie.
Čtěte také
Příkladem budiž americké předválečné působení v Pacifiku. Havaj Spojené státy ovládly teprve na konci 19. století a 50. státem federace se stala až po druhé světové válce. Na podobné časové ose se Washington pokoušel ovládnout Filipíny, které se staly dočasně americkou kolonií po vítězné španělsko-americké válce a následném brutálním potlačení odporu na ostrovech.
Nad tím, že Trumpova administrativa ozbrojeným zásahem proti politickému vedení jiného státu, ať už legitimního či nikoli, porušuje mezinárodní právo, a že územními nároky vznášenými proti nejbližším spojencům boří základní kameny transatlantické vazby, nemá valný smysl se morálně rozhořčovat.
Připomeňme si okřídlenou větu nedávno zesnulého doyena americké diplomacie Henryho Kissingera. Podle něj Američané nemají přátele nebo nepřátele, mají pouze zájmy. Přesně tímto přísně realistickým pohledem na mezinárodní vztahy se Donald Trump řídí a jazyk realismu, byť v poněkud zjednodušené kupecké formě, je jediný, kterému rozumí.
Pravidla a instituce
Evropa je však málokdy schopná jím mluvit. Dávno pryč jsou doby, kdy Británie nebo Francie patřily mezi světové velmoci. V globálním měřítku jsou dnes v Evropě už jen malé státy, jak říká politolog Tomáš Weiss. Společná zahraniční politika Evropské unie stojí a padá s křehkou schopností dosahovat jednomyslnosti.
Čtěte také
A v unijní DNA je zakódován diametrálně odlišný pohled na mezinárodní vztahy řízené pravidly a institucemi, nikoli zájmy a silou. Unijní špičky si to uvědomují, proto stále intenzivněji mluví o potřebě přetvořit EU v geopolitickou unii, která je schopná uplatňovat svůj vliv, jehož potenciál mimochodem vůbec není malý.
Nestačí o tom však mluvit, pokud nejsme schopní se podle toho také chovat, jak Trump Evropě ostatně často, a bohužel oprávněně, vytýká. Masivní finanční a vojenská pomoc Ukrajině nepochybně patří mezi světlé chvíle našich nedávných dějin, ale i v tom zjevně napínáme limity možného.
Pochopit americké potřeby
Jediná správná cesta, jak s Donaldem Trumpem o Grónsku jednat, je lépe pochopit, v čem přesně tkví americká potřeba, chcete-li zájem, zvýšit svůj vliv nad ostrovem a současně zvyšovat náklady, které by Američanům přineslo vynucení si kontroly silou.
Proto dánská premiérka Mette Frederiksenová pohrozila, že útok na Grónsko by znamenal konec Severoatlantické aliance, tedy něco, co rozhodně není v americkém zájmu.
Neblufuje však? Skutečně si Evropa může dovolit stažení amerických jednotek z Evropy a spoléhat pro zajištění obrany výlučně na vlastní kapacity a technologie? S agresivním a masivně zbrojícím Ruskem na východních hranicích rozhodně ne.
A zase jsme u historického dluhu podceněných obranných investic, do jehož odstranění se kvůli vysokým nákladům vlády na kontinentu pouštějí s neskrývanou nechutí. Bez toho se však v Evropě směrem k větší strategické autonomii, geopolitickému vlivu, a tedy i pevnější pozici v rozbouřených vlnách světového dění nepohneme.
Autor je vedoucí pražské kanceláře Institutu pro evropskou politiku EUROPEUM
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
