Karel Ptáčník – spisovatel, který stál stranou a hledal cestu

4. květen 2017
Karel Ptáčník

Když v roce 1954 vyšel román Karla Ptáčníka Ročník jedenadvacet, zdálo se, že na českém literárním nebi vychází nová hvězda. Jenže na naši poválečnou literaturu čekala ještě léta1967 a1968. Cestu Karla Ptáčníka výrazně ovlivnila.

Tajemník, který napsal knížku

Za Ročník jedenadvacet dostal Ptáčník v roce 1955 dokonce Státní cenu Klementa Gottwalda. Ironií osudu ji s ním přebíral Václav Řezáč za román Bitva. Když pak v roce 1958 vyjde Ptáčníkovo Město na hranici, bude považováno za přímou polemiku s Řezáčovým Nástupem.

Zatímco Řezáč líčil poválečné osidlování pohraničí jako jednoznačný budovatelský úspěch, Ptáčník zaznamenal i výrazně problematické okamžiky dosídlení Sudet: větší i menší zlodějiny, často kruté násilnosti na českých Němcích a bezradnost nové české samosprávy v pohraničí.


Co tak hrozného provedl Karel Ptáčník v letech 1967 až 1969, že nesměl dlouhou dobu publikovat? A proč mu nic nevyšlo ani osm let po veřejné sebekritice? Komu asi vadil? Na tyto a další otázky odpovídá v dalším pořadu z cyklu Portréty historik Eduard Burget.

Jako téměř ve všem, co Ptáčník psal, se i v Městě na hranici odrazila jeho životní zkušenost. Rodák (1921) z Břeclavi studoval břeclavské gymnázium, maturoval ale ve válčeném roce 1940 na gymnáziu v Hodoníně. Po maturitě si udělal ještě jednoroční kurs obchodní akademie a potom už následovala různá dělnická povolání.

Od října 1942 byl totálně nasazen na práce v Německu. Vystřídal města Saarbrücken, Essen, Kassel a Zeitz, v roce 1944 onemocněl tuberkulózou, kterou si léčil i po návratu domů až do května 1946. Hned poté nastoupil na městském úřadu v Bruntále, kde to z úředníka pečujícího o výběr různých městských poplatků dotáhl až na tajemníka úřadu.

Vzali ho až v pojišťovně

Po úspěchu Ročníku jedenadvacet se Ptáčník v roce 1956 přestěhoval do Prahy, kde nejprve mezi lety 1956 až 1959 pracoval v redakci literárního měsíčníku Květen. Později se stal jedním z vedoucích činitelů Svazu československých spisovatelů.

Karel Ptáčník

V této funkci jej zastihl i IV. sjezd Svazu spisovatelů, na kterém došlo ke konfrontaci s KSČ, i rok 1968. S nástupem normalizace byl Ptáčník ze Svazu v prosinci 1970 propuštěn (to už byl Ptáčník za předsednictví Jaroslava Seiferta místopředsedou tohoto svazu) a rok byl bez zaměstnání.

Existenčně to pro něj v té době ještě nemuselo být nejhorší: v roce 1969 mu naposledy vyšel román (Chlapák), současně neustále vycházela jeho prvotina Ročník jedenadvacet (u nás jedenáct vydání, knížka byla navíc přeložena do deseti jazyků, mimo jiné i do angličtiny a turečtiny). Nakonec nastoupil Karel Ptáčník v září 1972 do České státní pojišťovny – nejprve jako obchodní zástupce pro pražský Žižkov, později jako likvidátor.

Stál stranou a hledat cestu

A právě Likvidátor je i název svazku, který na Ptáčníka mezi lety 1974 až 1988 vedla Státní bezpečnost. Sbírala o Ptáčníkovi informace a také se jej snažila přimět k prohlášení, kterým by se Ptáčník přihlásil „k politice KSČ“, což mu mělo umožnit návrat do oficiální literatury, po němž spisovatel tolik toužil.

Karel Ptáčník sice sepsání podobného prohlášení od prvního okamžiku neodmítal, snažil se ale klást si různé podmínky a „nedat se příliš levně“. Z materiálů Státní bezpečnosti vyplývá, že prohlášení tak, jak je Ptáčník navrhl, bylo pro pracovníky ministerstva vnitra „nejednoznačné“; Karla Ptáčníka si zařadila mezi další spisovatele, kteří „stojí stranou a hledají cestu“.

Doslova se v materiálech Státní bezpečnosti píše: „Prohlášení musí vyznít jednoznačně na podporu politiky KSČ, musí z něj vypustit úvahy o proběhlých událostech a kriticky se vyjádřit o vlastní minulosti.“ Karel Ptáčník nakonec prohlášení podle přání Státní bezpečnosti sepsal, vyšlo v první polovině roku 1976 pouze v Bulletinu Svazu československých spisovatelů. Snad proto se mu nedostalo takové publicity, jako podobnému normalizačnímu „sypání si popela na hlavu“ v podání Bohumila Hrabala nebo Jiřího Šotoly.

Bohumil Hrabal (1988)

Ptáčníkovi ale ani veřejná sebekritika za počínání v letech 1967 až 1969 nepomohla: sice mu v roce 1978 už poněkolikáté vydali Ročník jedenadvacet, v rukopisech měl ale dalších osm románů, se kterými marně obcházel nakladatele. Dočkal se až v roce 1984, kdy mu vychází „pojišťovácký“ román Dům uprostřed města; do roku 1990 mu vyjdou ještě další dvě knížky. To už byl Karel Ptáčník v důchodu. Zemřel v květnu 2002.

Spustit audio
autor: David Hertl