Karel Hvížďala: Stranický systém potřebuje inovaci

02967480.jpeg
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02967480.jpeg

Do předčasných voleb, které se u nás budou konat 25. a 26. října, jde 24 politických stran, a z toho sedmnáct v celé zemi. Podle všech průzkumů, které byly do této doby zveřejněny, reálnou šanci mají zřejmě jen tři další politické subjekty, a sice Ano Andreje Babiše, a na hranici volitelnosti se pohybují lidovci a zemanovci.

A nové strany v parlamentu si podle posledního průzkumu, který byl zveřejněn v neděli, přeje 65 procent dotázaných agenturou ppm factum. Velké strany ztrácejí. Problém u nás bude i v tom, že koaliční potenciál komunistů je nulový a že zřejmě vítězná sociální demokracie bude těžko sestavovat většinovou vládu.

Jenže v tom nejsme sami: V sousedním Německu, kde demokracie funguje, jsou po nedělních volbách na tom stejně: Křesťanští demokraté rovněž nemají po vítězných volbách možnost sestavit pravicovou vládu a budou muset začít jednat o velké koalici, která samozřejmě připadá v úvahu i u nás. Prezident však pro Financial Times o víkendu prohlásil, že takovou koalici nepodpoří.

Otázka, na kterou se pokusím odpovědět, proto zní: Čím to je, že starý model dvou velkých stran, které vždy koalovaly s nějakou menší středovou stranou přestal fungovat? Teoretici, jako například Paul Nolte, obyčejně uvádějí tři důvody: Zaprvé: národní stát ztratil své jasně vymezené hranice. Zadruhé: klasický "daňový stát", ztratil svou legitimitu, protože už není schopen ufinancovat základní služby jako je například zdravotnictví a školství. Zatřetí: tyto změny přivedly do krize sociální stát, na kterém stará Evropa bazírovala.

Proto politologové navrhují cestu konsolidace jádra demokracie, která by byla postavena na pěti krocích. Zaprvé: Společnost by měla odpolitizovat řešení základních problémů, protože je iluzorní přivést všechny lidi zvláště z okraje společnosti, aby se na řešení dívali z politické perspektivy. Zadruhé: Je třeba otevřít veškeré společenské organizace veřejnosti, k čemuž by měly sloužit sociální sítě. Zatřetí: Otevřenost by měla vést k novému pojmenování zájmů a ukázala by na nové konflikty ve společnosti, které jsme doposud nemohli pojmenovat, jako jsou konflikty mezi mladými a starými, rodičů a bezdětných, přistěhovalců starých a nových atd.

Začtvrté: Zatímco doposud se hovořilo o tom, že média demokracii vyprázdnila, v XXI. století by interaktivní média měla naopak zase přitahovat občany, aby se podíleli na řešení problémů. A zapáté: To by mělo vést k tomu, aby se občanská společnost nově a flexibilně organizovala, jak by to vyžadovala lokální agenda. Různá občanská uskupení by se kvůli řešení jim blízkých problémů sdružovala a pak zase zanikala. Zatím je to utopie, ale možná ne tak vzdálená.

Vrátíme-li se ale na začátek, můžeme si snad dovolit říci, že situace v Německu i u nás ukazuje na jednu a tu samou věc: Současný stranický systém potřebuje inovaci a toto nové století ji nutně musí akceptovat. Paradoxně naše křehká demokracie může být k této inovaci o něco vstřícnější než staré demokracie. Zvlášť pokud nová politická uskupení, která se dostanou do parlamentu, nebudou hned ve vládě a budou se moci politickému řemeslu vyučit v parlamentu, protože jinak by se mohla situace z minulé koalice s Věcmi veřejnými opakovat, což by naši politickou krajinu ještě víc devastovalo.