„Spolupracovník StB je ten, kdo se snaží lidem ubližovat, škodit.“ Příběh patera Jáchyma Jaroslava Šimka
Předlistopadový příběh katolického kněze Jáchyma Jaroslava Šimka ukazuje, jakým způsobem mohl komunistický aparát člověku ničit a navždy pokazit život. Pozdějšího opata želivského kláštera (2013–2022) registrovala v 80. letech Státní bezpečnost (StB) jako tajného spolupracovníka.
Pater Šimek, jemuž tehdy bylo asi pětatřicet, vždy trval na tom, že spolupracovníkem StB nebyl.
Čtěte také
V pořadu Osudy, který vysílala stanice Vltava roku 2018, k tomu docela razantně řekl: „Mě navštívila poprvé StB, estébáci z Benešova. Ten vykonavatel byl vostrej, nabízel mi hned spolupráci. Já jsem říkal: ‚Já nic takového dělat nebudu.‘ Že jenom, ať to podepíšu, že datum tam napíšeme jindy. Já jsem říkal: ‚To snad nemyslíte vážně!‘ Nepodepsal jsem jim to nikdy.“
„Přitom jsem, prosím vás pěkně, v těch seznamech-archivech StB jako agent pod krycím jménem Mikeš. Já, který jsem nikdy nic nepodepsal. Estébáci mě otravovali asi tři a půl roku, až do roku 1987, na podzim, kdy jsem je vyrazil.“
Z toho by mohl vzniknout dojem, že si StB mohla své záznamy vymýšlet, že z jakéhosi důvodu vytvářela fiktivní spolupracovníky z lidí, kteří jí nikterak nepodlehli. Je to (nepřekvapivě) o dost složitější.
Z archivní dokumentace nevyplývá, že by pater Šimek někoho konkrétního udal, nebo že by odhalil nějaké protikomunistické aktivity. Současně z ní však plyne, že se s příslušníky StB během tří let sešel asi šedesátkrát a že za nimi pravidelně docházel do konspiračního bytu.
Smyslem našeho pořadu není skandalizace Jáchyma Jaroslava Šimka. Jeho příběh je podstatný z jiných důvodů: dokládá například snad již známou věc, že samotný záznam v registru tajných spolupracovníků StB má jen malou výpovědní hodnotu, neříká nic o tom, co ten který „spolupracovník“ skutečně dělal.
Ukazuje také, jakými mechanismy dokázali komunisté (a jejich tajná policie) člověka dusit, vydírat – a pokud neměl dost síly a odhodlání, také ho vtáhnout „do systému“.
Hořící dům
Jaroslav Šimek (Jáchym je řeholní jméno) se narodil 3. června 1952, dětství prožil v Nížkově na Vysočině. Jeho matka Věra byla dcerou velkostatkáře Jana Růžičky, otec Josef Šimek podnikal v zemědělství.
Podle synových vzpomínek se vypracoval takřka z ničeho: „Vyšvihl se svou pílí a houževnatostí, dařilo se mu… Začal s malým vepřínem, pěstoval selátka, prodával je, šel pomalu nahoru. Byl pro modernizaci, jako první v dědině měl traktor a různé mašiny, samovaz… Pomáhal svým blízkým, ale třeba i sedlákům v okolí.“
Když KSČ spustila kolektivizaci vesnice, stal se Josef Šimek jednou z prvních obětí, byl tzv. vyvlastněn, tedy okraden o všechno. Totéž potkalo i otce jeho manželky Jana Růžičku, který byl navíc poslán do táborů nucených prací.
Jáchym Jaroslav Šimek vzpomíná, že navzdory persekuci měl s rodiči a sestrou hezké dětství, avšak poznamenané (a předčasně ukončené) tím, že se postupně zhoršoval otcův psychický stav: „Pracoval v JZD. Když mu všechno vzali, nesl to velice těžce, měl velké plány, z kterých nezbylo nic… Nakonec se psychicky zhroutil.“
V roce 1965, kdy bylo Jaroslavovi třináct let, zapálil jeho otec nejdřív vlastní dům a o pár dní později kravín jednotného zemědělského družstva.
Události popisuje kronika Nížkova. „Dne 26. listopadu asi ve tři čtvrtě na sedm byl Nížkov vzrušen požárním poplachem a zlověstnou rudou září, která se náhle objevila u kostela… Brzy bylo patrno, že hoří celé stavení i stodola družstevníka Josefa Šimka.“
„Ten prý ležel na pohovce a nic netušil. Jeho žena byla v nemocnici, syn ležel v horečce na posteli. Občan Jindřich Tul šel vsí, zpozoroval požár, přiběhl, upozornil na věc Šimka a pomohl mu vyvésti obě děti i psa z hořícího domu.“ Než se podařilo začít čerpat vodu z potoka, „bylo už celé stavení jeden plamen“.
Záznam v kronice pokračuje: „Dne 6. prosince zažil Nížkov opět mocné vzrušení, po 6. hodině večer přiběhla do vsi poděšená dojička, že hoří v přípravně krmiv kravína.“
Tentokrát už ale lidé nepovažovali požár za nešťastnou náhodu: „Ihned vzniklo podezření, že mezi oběma časově tak blízkými požáry je nějaká souvislost,“ a když byly ve slámě nalezeny nádoby od benzínu, změnilo se podezření v jistotu.
Josef Šimek se přiznal a skončil na psychiatrii. Po pár měsících mu soud uložil trest tři a půl roku vězení a náhradu škody ve výši 28 tisíc korun.
Založení požáru v kravíně zdůvodnil tím, že „v družstvu se nedodržovaly protipožární předpisy a malým ohněm chtěl na tento nedostatek upozornit“. Proč zapálil vlastní dům, podle všeho nikomu neřekl.
Jaroslav Šimek s matkou a o tři roky mladší sestrou Marií žili postupně v několika zrovna prázdných domech v obci: „Táta byl vyřízený, maminka nechodila do práce, bylo to velmi těžké. Kolikrát jsme neměli ani na chleba.“
V Nížkově se na Josefa Šimka vzpomíná v dobrém. „Byl to dříč, podnikavý a pokrokový člověk,“ říká třeba bývalý dlouholetý starosta Jan Mokrý. A dodává, že po roce 1989 „měl hned touhu znovu hospodařit… Koupil tele a pásl ho na návsi. Říkal jsem mu: ‚Pane Šimek, je vám to zapotřebí?‘ Už chudák chodil o berlích, nebylo myslitelné, aby znovu začal.“
Už jako kluk jsem si doma stavěl oltáře
Jáchym Jaroslav Šimek studoval všeobecně vzdělávací školu (tj. gymnázium) ve Žďáru nad Sázavou a o prázdninách jezdil na motorce na brigády do cihelny – bral si prý cihly místo výplaty, snažil se opravovat vyhořelý dům (obyvatelný byl po osmi letech úsilí) a postarat se o rodiče.
Říká, že v těžkých časech nacházel útěchu a jistotu v kostele a na faře – pocházel z křesťanské rodiny, jeho strýc z otcovy strany byl knězem, víra pro něj byla přirozená: „Kostel svatého Mikuláše byl 20 metrů od našeho domu… Už jako kluk jsem si doma stavěl oltáře, kázal jsem, dělal jsem to, co jsem v kostele viděl.“
Když v roce 1958 zemřel tamní farář a zůstala po něm starší hospodyně, rodina Šimkových jí pomáhala. Po požáru domu Jaroslav na faře nějakou dobu bydlel. Vzpomíná na návštěvy kněží z okolních farností, jejichž rozhovorům rád naslouchal. V roce 1968 začal studovat na kněžském semináři v Litoměřicích. Absolvoval povinnou vojnu a v červenci 1977 se stal knězem.
Nejdřív nastoupil do Křížové u Havlíčkova Brodu, kde rok působil jako kaplan, pak byl přeložen do Náchoda, kde se o něj v roce 1979 začala zajímat Státní bezpečnost. Bylo mu sedmadvacet let a náchodská StB na něj založila svazek prověřované osoby s krycím názvem Mikeš.
Příčinou byly kontakty mladého kněze s bývalým náchodským kaplanem Václavem Vackem, jehož StB považovala – jak se uvádí ve spise – za „duchovního otce nábožensky založené skupiny mládeže“ a Šimka podezírala, že se schůzek účastní a/nebo je organizuje.
Brzy přišel trest a Šimek byl přeložen do malé skomírající farnosti v Ostružnu na Jičínsku, kde „byl krásný kostel, ale poloprázdný, chodilo tam dvacet babiček“. Pokusil se situaci změnit a StB si k tomu zapsala, že svou škodovkou jezdí po okolí, navštěvuje rodiny, „agituje“ pro náboženství, mladé lidi zve na faru na čaj, staré vozí na nákupy.
„Myslím, že jsem byl trošku atypický kněz, mladý a mládež jsem měl kolem sebe. Starší kněží mi říkali, že jsem neopatrný, uvádím mládež v nebezpečí, že třeba někoho vyhodí ze školy nebo mu jinak znepříjemní život. To oni uměli,“ vzpomíná. „Pro komunisty byly moje aktivity velice nepříjemné. Měli za to, že je to potřeba zastavit.“
Kněz v „pardubické polepšovně“
Státní moc Jáchymu Jaroslavu Šimkovi soustavně znepříjemňovala život. Z Ostružna ho přeložili do Pardubic: „Říkali jsme tam tomu polepšovna. Dávali tam nepohodlné kněze.“
O tamním faráři a kancléři diecéze Oldřichu Henychovi se říkalo, že je „důstojník StB“ – podle archivních materiálů byl tajným spolupracovníkem s krycím jménem Udalricus.
Právě Oldřich Henych prý jednoho dne Šimkovi oznámil rozhodnutí, jehož se nejvíc bál: „Jaroslave, od zítřka už nemůžeš sloužit mše pro veřejnost, jen mše za zavřenými dveřmi.“
Znamenalo to, že mu úřady odebraly tzv. státní souhlas k duchovenské službě. „Rozplakal jsem se,“ vzpomíná Jáchym Jaroslav Šimek: „Nakonec jsem byl bez souhlasu jen asi měsíc… Bylo to takové týrání.“
Státní souhlas, bez něhož kněz v ČSSR nesměl oficiálně působit, se stal jedním z nástrojů, jimiž StB Šimka dusila. Zatímco například vzdorný kněz a disident František Lízna prohlásil, že o státní souhlas jakožto komunistické „požehnání“ nikdy nestál a je hrdý, že mu ho komunisté neudělili, Jáchym Jaroslav Šimek na veřejném působení lpěl.
Na počátku své kněžské dráhy přistupoval ke Státní bezpečnosti sebevědomě a nevstřícně, vyžadoval písemné předvolávání ke schůzkám a přesné citování zákona. V jeho svazku se v roce 1979 píše: „Zaujímá odmítavý postoj k orgánům StB, na otázky odpovídá jiným směrem nebo vůbec ne.“
Jeho postoj byl tehdy podle tajné policie pevný: „Vzhledem k tomu, že další jednání se Šimkem se stalo bezpředmětným, bylo vytěžení ukončeno upozorněním, že jestli bude pokračovat v činnosti, kterou odmítá přiznat, může mu být odebrán státní souhlas pro výkon náboženské funkce.“
Po pobytu v pardubické „polepšovně“ se Šimkova pozice začala měnit. Kněz a spolupracovník StB Oldřich Henych alias Udalricus přišel s nápadem, jak kromě biče nabídnout i cukr a estébáci si v roce 1983 zapsali, co jim řekl: „Šimek před ním často hovoří o tom, že by chtěl jít na samostatné místo. Je poslední kaplan z řad jeho spolužáků ze semináře. Podle pramene je schopný vést samostatně farnost. Neměl by ale přijít někam, kde je religiozita mládeže nebo věřící chtějí nové věci.“ Krátce nato se Jáchym Jaroslav Šimek stal farářem v Keblově na Benešovsku.
Agent Mikeš v konspiračním bytě
Příslušník StB Josef Velíšek se s farářem Šimkem sešel hned v roce 1983, kdy přišel z Pardubic do Keblova, pod záminkou objasnění krádeže ozdobných oken z bývalého kostela.
Během dalších čtrnácti schůzek si s ním pater Šimek povídal o „situaci v církvi“, o farnících, o rodinách, jejichž děti učil němčinu, o lidech, kteří mu jezdili pomáhat na stavbu domu rodičů.
Začátkem října 1984 kapitán Velíšek usoudil, že pater Šimek by mohl kývnout na spolupráci a v příslušném návrhu napsal: „Určitou pobídkou je pro něho i to, že si uvědomuje plně svoji předchozí nežádoucí činnost, nerespektování pokynů církevních i státních orgánů, které měly za následek soustavné přemisťování a pro něho nejistotu, obdrží-li nadále státní souhlas.“
Dne 18. října 1984 sepsala StB „záznam o získání ke spolupráci“. Za přítomnosti kapitána Josefa Velíška a jeho nadřízeného Vladimíra Horkého přijal Jáchym Jaroslav Šimek krycí jméno Mikeš a souhlasil s pravidelným čtrnáctidenním „stykem“. Písemný závazek odmítl sepsat i podepsat.
StB si od něj slibovala, že bude donášet na duchovní římskokatolické církve na Benešovsku a pomůže „rozkrývat činnost osob, které se angažují v nelegální církvi“.
Konkrétně zmiňovala tajně vysvěceného biskupa Karla Otčenáška, jehož komunisté přes deset let věznili (1951–1962) a biskupského úřadu se mohl ujmout až po roce 1989.
Ze svazku agenta Mikeše lze vyčíst, že měl s příslušníky StB v roce 1984 celkem 24 schůzek, v roce 1985 proběhlo 20 schůzek a v roce 1986 jich bylo 19. Odmítal předávat písemná sdělení, estébáci podle jeho vyprávění vytvořili celkem 23 zpráv, z nichž se dochovala jediná, informující o události, která tehdy jistě nebyla tajná. O obsahu dalších zpráv lze vyčíst jen velmi obecná sdělení.
V létě 1987 navštívil pater Šimek Vatikán a StB si následně stěžovala na změnu jeho chování: „Je ochoten vejít pouze ve zdvořilostní styk. Porušil konspiraci, informoval okresního církevního tajemníka o návštěvách pracovníků StB a uvedl, že ho deprimují.“
Jáchym Jaroslav Šimek v rozhovoru pro Paměť národa říká, že na cestu do Vatikánu dostal „úkoly“ od katolických kněží Jaroslava Zvěřiny a Oto Mádra, předních představitelů protikomunistické opozice. Prý mu důvěřovali, neboť se podílel na činnosti tajné tiskárny a na tajné výuce teologie.
Estébákům o těchto věcech nic neřekl a ti si začátkem roku 1988 poznamenali, že spolupráce přestává dávat smysl. Na konci téhož roku ji ukončili se závěrečným hodnocením: „Jím předané zprávy se týkaly převážně konání oficiálních církevních akcí. Na jejich základě nedošlo k realizaci osob a nebyly dosaženy ani žádné jiné výsledky. Během spolupráce neobdržel žádnou odměnu.“
Kdo je „spolupracovník StB“?
Jáchym Jaroslav Šimek trvá na tom, že se Státní bezpečností nespolupracoval. Že ho příslušníci StB vedli, to je prý jejich problém, pokud se s nimi scházel, pak jen za účelem klamání nepřítele.
Kdo je tedy podle něj tajný spolupracovník StB? „Podle mě je to ten, kdo se snažil druhým lidem ubližovat, škodit… Když dejme tomu slídí a čmuchá, co se kde děje, už aby to šel hlásit.“
Badatel Radek Schovánek však namítá: „Tajným spolupracovníkem nebyl jen ten, kdo aktivně slídil a udával, ale i ten, kdo byl vydírán, přijímal od StB úkoly, plnil je a tajně se scházel s jejími příslušníky.“
A cituje výrok Ivana Martina Jirouse o tom, že se Státní bezpečností se nedají hrát šachy, neboť má neznámý počet figur na neznámém počtu polí. Jinými slovy, člověk nikdy nemohl vědět, která – z jeho pohledu nepatrná – zpráva pomohla tajné policii poskládat potřebný či hledaný „obraz“.
Více se dozvíte z pořadu. Příběh Jáchyma Jaroslava Šimka včetně příslušných archivů StB zpracovala novinářka a redaktorka Paměti národa Hana Čápová – pokud vás příběh zajímá podrobněji, najdete jej ZDE.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
