Karel Hvížďala: O bílé rybě a vášnivé zpěvačce

Po chvíli zmizela pod vodou i se zpívající ženou. Když se vynořila, už neměl kdo zpívat. Zpěvačka zmizela. Hned jsem si vzpomněl na Moby Dicka, o kterém vypráví Achaba. Ten byl podobně fascinován bělostí velryby, která v něm způsobovala hrůzu a odpor, ale i kombinaci obdivu a „bledého zděšení“.

Já jsem se ale ve snu velké ryby nebál, bál jsem se o ženu, která vášnivě zpívala a kterou ryba unášela. I když i ta zářivá běloba velryby – albína mě trochu děsila. Ráno, když jsem se probudil, hned jsem v knihovně hledal slavnou knihu Hermana Melvilleho, který se v Bílé velrybě zabývá nadpřirozeností bílé barvy. Píše: „Není pochyby, že při pohledu na mrtvého děsí nejvíc jeho mramorová bělost: ta jako by vskutku byla známkou zděšení na onom světě, stejně jako tady je známkou smrtelného strachu.“

Asi proto se u nás říká strachy zbledl jako stěna nebo jako křída. A není to tak dlouho, co o bavorském premiérovi Edmundu Stoiberovi napsali po rozhovoru s televizní moderátorkou Sabine Christiansenovou, že po jejích otázkách byl premiér bílý jak kancelářský papír. Proto prý také mrtvé oblékáme do bílého rubáše. Melville píše: „Dokonce i naše pověrčivost balí přízraky do sněhobílého pláště. Všichni duchové se vynořují v mléčné, bílé mlze. A když jsme v těch hrůzách, dodejme ještě, že i král děsu, jak ho líčí evangelista, jede na bílém koni.“

Bílá barva se mi spojuje i s bílou mlhou, v níž tančí lesní žínky s jezinkami a bělobou vápencových jeskyní, jejichž skaliska jsou mokrá, krápníky přízračně tvarované, a proto se traduje, že v jeskyních straší. Aby taky ne, když vznikaly miliony let a do některých míst nikdo za tu dobu donedávna nevstoupil: přístup tam měli povolený pouze duchové. A mohou za to i různé úkazy: miskové závrty, bělavé škrapy, tajemné propasti či bublavé vyvěračky, které vypadají jako jejich hračky.

Přesto ale nejde vždy o pověry. V jeskyni nás může doopravdy vyděsit živý tvor zvaný macarát, což je dlouhý bílý mlok se slabýma nožkama, který tam skutečně žije.

Ale vraťme se k bílé velrybě, která v knize představuje boží znamení ohlašující, že osud námořníků se naplňuje, že stojí před velkým bojem stejně jako svatý Jiří, který bojuje s drakem. Někteří badatelé se dokonce domnívají, že nešlo o draka, ale o velrybu, protože ve starých kronikách se příběhy o dracích a velrybách často propojují. „Jsi jako lev vod a jako drak moře,“ stojí v Bibli. Rozdíl je jen v tom, že svatý Jiří vítězí a námořníci v Bílé velrybě ztělesněnému zlu podlehnou.

Zlo, stejně jako smrt, je bílé a žena v mém snu k tomu vášnivě zpívá. Mám o ní obavy a nevím, jak to s ní dopadlo, jak ji pomoci a když jsem se z toho nevyspal, pokouším se z toho alespoň vypsat. Ale možná, že jde o metaforu boje zla se slovem, s poezií, v němž člověk nikdy neví předem, kdo zvítězí.