Karel Hvížďala: K čemu jsou komentátoři v médiích

Demokracie není absolutní vláda lidu, ale relativní vláda jeho zástupců, proti které bude vždy stát opozice. I každý populista a diktátor tvrdí, že vládne v zájmu a jménem celého lidu, že jeho strana je pro všechny, není to pravda.

Čtěte také

Socioložka Tabery: Česká veřejnost v demokracii věří. Důvěru ale u mnohých podkopává nízká životní úroveň

Římané proto od počátku budovali vlastní obec a později stát jako republiku, v níž vládne právo a kde je každá moc vyvážená jinou mocí. Politici měli moc, ale i oni museli respektovat a podřídit se autoritě zákonů a práva. Úspěšně vyvažovali jednotlivé moci i zájmy patricijské oligarchie a plebejského lidu.

K této tradici, z níž vycházel republikanismus ve Francii i Spojených státech, jsme se po roce 1989 přihlásili i my. Státní moc se proto i u nás dělí na zákonodárnou (legislativu), výkonnou (exekutivu) a soudní (justici).

Za čtvrtou, ale nestátní moc, se již asi od doby Napoleona ustavila moc mediální, která informuje, komentuje a baví. Zároveň ale tato čtvrtá moc spolu s mocí soudní v dobře fungujícím státě kontroluje moc zákonodárnou a výkonnou i sebe navzájem.

Legitimita a legalita

Paradox moderního demokratického státu je v tom, že není schopen artikulovat napětí mezi legitimitou a legalitou, to jest mezi svědomím a institucemi, mezi hodnotami a normou, jak na to upozorňuje již léta filozof Václav Bělohradský.

Čtěte také

Jan Vávra: Na vlnách národních mýtů

Podle něj postupující technizace státu a politické moci vede k redukci legitimnosti na soukromý názor a legality na moc aparátů: legitimnost je postupně absorbována aparátem legality.

Jinými slovy hodnoty a cíle, které mají být tou důležitou pojistkou zabraňující falešným výkladům zákonů, jsou vyšachovány ze hry. Tím se ale otevírá prostor lingvistickým výkonům autoritářů, politickým podnikatelům a advokátům.

Proto může vítězit hrubá síla většiny, která se většinou mýlí. A pakliže ještě navíc oligarchové ovládají většinu médií a politici si uzurpují veřejnoprávní média, rovnováha mocí je vážně ohrožena.

Karel Hvížďala, komentátor|foto:Štěpán Ron, Český rozhlas

A právě na tato ohrožení má komentátor upozorňovat. Řešení krizí je úkol pro politiky, práce komentátorů a analytiků spočívá jen v co nejpřesnějším a nejvýstižnějším popisu nebezpečí různých událostí či lží.

Tedy, milí kritici, pláčete na nesprávném hrobě, my novináři máme k dispozici jen slovo a obraz, nástroje k řešení má jen stát: nutíte mě či nás abychom se pletli politikům do řemesla. A to my komentátoři nechceme a nesmíme. Kromě dělby moci je i dělba údělu. Naše svědomí je svědomí slov.