Jan Vávra: Na vlnách národních mýtů

25. srpen 2024

Největší audioportál na českém internetu

Tatiana Pauhofová, Stanislav Majer a Vojtěch Vodochodský ve filmu Vlny | Foto: Dawson Films

Jan Vávra: Na vlnách národních mýtů

Letošní oslavy 21. srpna proběhly obvyklým způsobem, novinkou bylo snad jen shromáždění několika stovek lidí u ruské ambasády v Praze. Kromě připomínky vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa šlo především o výraz solidarity s Ukrajinou, která se na rozdíl od nás ruským vojákům urputně brání.

Vzpomínky na 21. srpen ovšem ozvláštnila diskuse nad filmem scenáristy a režiséra Jiřího Mádla Vlny, který nejdříve vyvolal u publika nadšené reakce, které postupně vystřídaly kritické recenze a faktické připomínky pamětníků.

Čtěte také

Příběh filmu se odehrává v letech 1967 až 1968 v Československém rozhlase, konkrétně v Redakci mezinárodního života, a vrcholí právě sovětskou okupací. Film byl samozřejmě uveden před výročím srpna záměrně, ovšem debata, kterou vyvolal a která se netýká jen samotného filmu, je pro naše vnímání srpna 1968 rozhodně užitečná.

Tvůrci filmu chtěli zřejmě natočit akční film dle hollywoodského vzoru, zasazený do toho období nedávné historie, které budí emoce. Film si tedy přizpůsobuje historická fakta potřebám příběhu o boji dobra se zlem. Postavy jsou pojaty černobíle, pracovníci Redakce mezinárodního života jsou líčeni skoro jako disidenti, ačkoli šlo většinou o aktivní komunisty a svého druhu prominenty.

Normalizovali jsme sami sebe

Redakce nebyla izolovaným ostrůvkem v moři stalinismu, jak je líčena ve filmu, i Československý rozhlas v roce 1967 přispíval ke svobodomyslné atmosféře. Nakonec bylo již po IV. sjezd spisovatelů, diskutovalo se o ekonomické reformě i o Franzi Kafkovi, natočila se řada filmů nové vlny a vyšlo hodně knih, které zobrazovaly svět z nemarxistické perspektivy.

Čtěte také

Jak ale upozornil v Českém rozhlase filmový kritik Josef Chuchma, asi nejproblematičtější je ve filmu scéna, ve které lidé, kteří protestovali proti invazi, pod hlavněmi sovětských vojáků smývají protiokupační nápisy. Tato scéna nás totiž utvrzuje v oblíbeném národním mýtu, podle kterého jsme chtěli bojovat za svobodu a demokracii, ale někdo cizí, samozřejmě silnější a větší  – Němci, komunisté, Sověti – nám to pokaždé zatrhl.

Pravda je ovšem taková, že po příjezdu Dubčeka a celého stranického vedení z Moskvy se veškerá represivní opatření odehrála v naší režii. Čili normalizovali jsme sami sebe, samopaly sovětských vojáků již byly z ulic pryč, byť zůstávaly v pohotovosti. Nakonec Jan Palach se neupálil kvůli sovětské okupaci, ale kvůli rychlosti, s jakou česká společnost opustila ideály roku 1968. A protesty u příležitosti prvního výročí srpna již potlačovaly – a velice přičinlivě – pouze československé orgány.

Jan Vávra

Debata okolo sovětské okupace tedy jen potvrzuje známou pravdu, že zatímco minulost je jen jedna, historií je mnoho. Historické příběhy – i ty akční – jsou určitě užitečné pro budování národní identity. Je ovšem krajně pošetilé stavět národní identitu na falešných obrazech. A obraz, ve kterém je pod hrozbou zastřelení svobodomyslný národ přinucen v roce 1968 vzdát se své svobody, bohužel falešný je.

I ten, kdo chce v naší historii hledat boj dobra se zlem, by měl být schopen si přiznat, že veškeré zlo, které nás ve 20. století potkalo, nepocházelo jen od Sovětů nebo jimi řízené Státní bezpečnosti, ale že jsme se na něm do značné míry podíleli i my sami. Pokud si to nepřiznáme, budeme dál sladce usínat na vlnách kýčovitých mýtů.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

autor: Jan Vávra