Karel Hvížďala: Jak populismus produkuje autoritáře
V nekonečném žbluňkání a kvákání blafů, které zaplňují veřejný prostor, těžko rozeznáme informace. Ztrácíme schopnost vnímat devastaci politického jazyka. Právě ta proměnila slova v nálepky a zapříčinila marginalizaci politických témat: Čím dál tím víc se přibližují jen permanentním provokacím, či pouhým stížnostem, a to v celé naší civilizaci.
Proto ve chvíli, kdy přijde nějaká krize, společnost znervózní a dostane se z velké části do stavu nesmyslné agresivní aktivity. I politici se předvedou jako zmatení chasníci a jejich vůle se upne k hloupostem, nebo hledají diktátora, který za ně všechno vyřeší.
Čtěte také
Po roce 1989 jsme se sice vydali směrem k liberální demokracii, ale ve skutečnosti jsme se nestali ani demokraty, ani liberály.
A není se čemu divit: parlamentní demokracie, která je spojena s rovností před zákonem, lidskými právy a relativně svobodným trhem, se zrodila na nepatrném kousku planety v průběhu 17. a 18. století mezi Anglií, západní Francií a Nizozemím. Odtud se pomalu a s různým úspěchem šířila dál.
Sice jsme mezi dvěma světovými válkami tyto myšlenky přijali, ale 20 let byla velice krátká doba – a pak přišly dvě totality, hnědá a rudá, trvaly 50 let a změnily ideál.
Populisté konzervují průměrnost
Lidé milují nejvíce toho, s kým se mohou ztotožnit. A ne toho, ke komu mohou vzhlížet. Populisté to využívají: konzervují průměrnost. Nechovají se jako politici: jsou to jen političtí podnikatelé.
Čtěte také
Filozofové nám už léta připomínají, že stejná situace v naší civilizaci už nastala – v 5. století před naším letopočtem, a to v Řecku. Kultura tam dosáhla takového sociálního a politického uspořádání, které pro svoje udržení vyžadovalo, aby se racionální správy společnosti účastnila většina obyvatelstva.
Jenže většina se začala vracet ke starým iracionálním kultům a k obdivu silných či výřečných vůdců. Něco podobného se děje i dnes, kdy většina má k dispozici sociální sítě a my i od bezradných politiků slyšíme hlasité volání po „návratu ke kořenům“. Ty jsou ale mrtvé jako struktury, které nesly.
Jinými slovy: přibývá politiků, kteří věří, že liberální společnost dneška musí vystřídat nejen u nás pevná forma a nový jasný řád, který jim dá možnost, aby pod rouškou nesplnitelných slibů všemu vládli.
To známe, ale měli bychom si uvědomit, že dnešní krize nejsou hrozbou, ale naopak projevem demokratického systému. My se je musíme naučit vstřebat a umět se jim bránit, jak zdůrazňuje sociolog Andreas Reckwitz z Humboltovy univerzity.
Musíme mít odvahu přijmout zrychlení dynamického vývoje, v němž krize kumulují, jako součást vyspělé liberální demokracie. Nebo jak napsal Jacques Rupnik: Nebýt ptákem s očima vzadu.
Autor je publicista
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
