Karel Hvížďala: Duchovní konvertibilita Česka a Evropské unie
Nejdůležitější není pravda, ale to, co společnost uznává, co je sociální realita. Uvedu dva příklady. Rok 1938, 21. září, se koná porada u prezidenta Edvarda Beneše, na které zaznívají tato slova: „Chce-li se národ bít ze svatého nadšení za všech okolností, musíme mít rozum alespoň my. To je naše morální povinnost. Jen demagogové mohou s lehkým svědomím hnát národ do války, která je bez pomoci druhých ztracena.“
Pouze monsignor Jan Šrámek z Moravsko-slezské křesťansko-sociální strany a ministr František Ježek zdůraznili, že přijmout mnichovský diktát může učinit pouze kvalifikovanou většinou parlament.
Čtěte také
Poté ministr Ježek přečetl: „Národní sjednocení odmítá jakoukoliv diskusi o úpravách hranic. O hranicích se nevyjednává, ty se hájí zbraní bez ohledu na počet přátel a nepřátel.“
Tyto odlišné názory se do protokolu chytráctvím předsedy vlády Milana Hodži nedostaly. Vláda odsouhlasila, abychom odstoupily sudetská území, kde žije více než 50 procent Němců.
Obešli jsme Ústavu a zachovali jsme se podle hesla: Nedalo se nic jiného dělat. Spojenci nás zradili.
Být sám sebou
Rok 1991, k předsedovi české vlády přichází ředitel Agrobanky Jan Král a nabídne mu milion korun, pokud vláda zařídí, aby Agrobanka získala budovu bývalého Krajského národního výboru ve Zborovské ulici v Praze 5.
Petr Pithart požádal ředitele, aby mu návrhy dal písemně a bankéř mu je na lístku předal. Pithart okamžitě pokus o úplatek ohlásil policii a ta na ředitele Agrobanky nasadila provokatéra, který se vydával za premiérova důvěrníka.
Čtěte také
Ředitel i jemu nabídku písemně potvrdil. Policie v lednu 1992 Krále zatkla. Soud se táhl několik let. Král byl párkrát osvobozen kvůli údajným formálním chybám. Nakonec odešel od soudu s pokutou 40 tisíc korun a osmnáctiměsíčním podmíněným trestem. V novinách, jak mi řekl sám Petr Pithart, se objevil ironický text s názvem: A nepůjde nakonec sedět Pithart?
Soudy selhaly a my jsme si zase řekli: Mocní a bohatí mohou všechno. S tím nic nenaděláme.
Jak vidno, sami jsme selhali, ale místo o nápravu, jsme se – jako v mnoha podobných případech během celého minulého století – vmanipulovali do role oběti jako do výhodné strategie: po oběti nikdo nic nechce, oběť nemusí za nic převzít odpovědnost, jenom se litujete a hudruje.
Hlavním úkolem nastupující mladé generace i jejich dětí a vnoučat proto bude zbavit se pocitu oběti a naučit je jinému narativu, který člověk zaslechne, jakmile přejede hranice směrem na západ: Všechno jde, jen se musí chtít. A na každého darebáka jednou dojde!
Bez jasně proklamované vůle být sám sebou a odhodlání riskovat ze strany našich nejvyšších představitelů nemůže se nikdy zrodit důvěra v instituce a tím i ve stát. Nikdo nás kvůli tomu nemůže brát vážně, proto nejsme duchovně konvertibilní se starou Evropou. Zůstáváme nesrozumitelnou periférií.
Přesně to napsal filozof Jan Patočka: „Češi si chtěli ušetřit námahu zásadního myšlení a trpkou nutnost rozhodovat na život a na smrt, a proto se stali pouhým objektem politické hry jiných.“
Autor je publicista
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
