Karel Hvížďala: Babiččiny sloupkové hodiny

Dostala je ke svatbě od rytíře Lanny, jak stálo na štítku zezadu, nad kterým visel klíček na natahování. Z jaké přízně rytíř Lanna pocházel, nevím, jen si pamatuji, že se doma o něm hovořilo s úctou, protože byl loďmistrem na Vltavě a na Labi, což mi znělo dobrodružně. Podobně uctivě se v babiččině domácnosti už hovořilo jen o tetě Antonii, protože uměla jedenáct jazyků a měla obrovskou sbírku známek. Já si na ni pamatuji už jen jako na shrbenou stařenku, která chodila po Hradčanech s velkým svazkem klíčů a zavírala kostely.

Čtěte také

V neděli jsme se scházeli u babičky většinou i se sestřenicemi, seděli jsme okolo starého intarzovaného kulatého stolu, děda kouřil voňavý doutník a babička vyprávěla. Ráda vzpomínala na svou první jízdu tramvají. Do koňky se nasedalo u Vltavy na Ferdinandově třídě, dnešní Národní nebo dole na Koňském trhu, tedy na Václavském náměstí a lístek stál deset krejcarů. Stanici se říkalo u Špinků. Tam dostal vůz přípřež, dalšího koně a na něj si sedl tramvaják v uniformě. Jelo se směrem k Muzeu a pak dál na Vinohrady, kde už byla jen víkendová sídla.

Babička za mlada bydlela v dnešní Nerudově ulici, které se říkalo Ostruhová, nebo Na dláždění. Její otec tam měl zlatnictví v čelním purkrabském domě. Kdykoliv o jeho dílně padla zmínka, vždy se vzpomínalo na Jana Nerudu, který u něj sedával a nechal si tam nosit pivo od Dvou slunců. Sám bydlel vedle v domě, kterému se říkalo Osel u kolébky. I později, když prý Neruda už špatně chodil, protože noha mu po zlomení špatně srostla, vodíval ho k pradědečkovi posluha, který měl na hlavě červenou čepičku.

Malá Strana, Dům U Dvou slunců na dobové fotografii|foto:Český rozhlas

O nedělích se chodilo na svačinu na Barvířský ostrov, kterému se později říkalo Žofín a dnes Slovanský ostrov nebo na Střelecký ostrov, do Canalky, to zase byla usedlost na Vinohradech, nebo do Kravína, tehdy legendární hospody na Vinohradech a samozřejmě do Stromovky, ale to už byl výlet.

Pamatuji se na fotografii, kde již byla babička s dědečkem za mlada i s mou maminkou a se strýcem: Babička měla bílé šaty, velký klobouk a slunečník, dědeček měl světlé šaty a slamák a hodovali na louce: jídlo jim služebná nesla ve velkém košíku. Babička vzpomínala, že s sebou nosili i přenosný výletní nočník.

Píši o tom jen proto, abychom si připomněli, že naše rodová paměť a vzpomínky sahají jen až tam, co nám předali předci. Z televize se o rodině naši vnuci nic nedozví a hodinový hrací strojek je už nedokáže nikam přenést: minulost nebudou moci z čeho rekonstruovat, ztratí symbolický kapitál. Sloupkové hodiny budou pro ně mluvit nesrozumitelným cizím jazykem. Vzpomínka je jako pes: lehne si, kam se jí zachce, ale když ji nemáme, jsme dutí.