Karel Hvížďala: 115. narozeniny Jana Wericha

Svou originální existencí popřel dělení času na minulost, současnost a budoucnost, jak o tom kdysi psal Albert Einstein. A to se povede jen tomu, kdo ví, „že když už člověk je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je“.

V této větě je možná nejpřesněji ukryto tajemství Werichova úspěchu. Ani na jevišti se nesnažil být nikým jiným, než byl v civilním životě. Do všech postav, ve kterých vystupoval, vnášel sílu svého názoru a přesvědčení.

Klauni nejsou, ale šašků je…

Jiří Šlitr: Jan Werich|foto: Společnost Porte

Jan Werich proto i u jiných miloval schopnost napojit se na diváky jako na své partnery, kteří s ním dokázali vést překvapivý dialog. Říkával: „Klaun musí totiž umět ovládat řemeslo, plus nadání, talent či srdce, to dává dohromady jednoho klauna.“ Tímhle vyznáním mluvil i o sobě, protože sám sebe považoval hlavně za klauna. Byl přesvědčen, že určitě něco očistného v člověku při ukrutné srandě probíhá.

Spolu s Jiřím Voskovcem napsali 15 her. V roce 1927 začali Vest pocket revue, před emigrací uvedli Těžkou Barboru, Svět za mřížemi a Pěst na oko. A natočili filmy Pudr a benzin, Peníze nebo život, Hej rup a Svět patří nám.

Čtěte také

Jiří Voskovec: Ztratil jsem domov, našel svět

I když je dnes považován Jan Werich, jak napsal Vladimír Just, za jednoho z největších herců v historii českého divadla, nedočkal se za svého života jen obdivu. Musel zažít i řadu krušných chvil. Nejprve když jim v Osvobozeném divadle docházely peníze. Později když na ně útočily fašizující bojůvky a on spolu s Jiřím Voskovcem a Jaroslavem Ježkem museli emigrovat do Spojených států. Za okupace se zase o jeho jevištních postavách psalo jako o „imbecilních židovských figurách“ a o éře jejich divadla jako o „nejstrašnější době temna českého divadla“.

Po válce na krátký čas otevřeli v Praze s Jiřím Voskovcem Divadlo V + W, ale Voskovec se v roce 1948 rozhodl odejít nejprve do Francie a pak do USA. Werich zůstal sám a působil v různých divadlech. V letech 1956 až 1961 byl ředitelem Divadla ABC, kde hrál společně s Miroslavem Horníčkem a také psal. Připomeňme Italské prázdniny a Fimfárum.

Poté už na divadle nevystupoval, natočil film Až přijde kocour a vyskytl se v pěti televizních mikrokomediích, jako byly například Medvěd a Slzy, které svět nevidí podle Antona Pavloviče Čechova. V roce 1963 mu byl udělen titul Národní umělec.

Za normalizace nevystupoval

Čtěte také

Byl Jan Werich zakázaným autorem?

V roce 1968 podepsal petici Dva tisíce slov. V době normalizace nesměl vystupovat v rozhlase ani v televizi. Objevil se na seznamu signatářů Anticharty. Soudí se ale, že podepsal jen prezenční listinu a na shromáždění přišel, aby mohl vycestovat za Jiřím Voskovcem, kam ale neodjel. Naposled se viděli v roce 1974 ve Vídni.

Když se Jiří Suchý v roce 1977 při posledním vystoupení po roce 1969 Jana Wericha optal, proč jste před padesáti lety hru Vest pocket revue napsali, odpověděl: „Protože jsme chtěli dělat srandu. Nám nešlo o nic víc.“

Karel Hvížďala|foto: Radko Kubičko

Jan Werich zemřel 31. října 1980. Jiří Voskovec za ním odešel 4. července 1981. A asi to není náhoda, protože již Nezval ve svých pamětech psal, že jeho fantazie Voskovce a Wericha často oblékala do jediného kostýmu siamských dvojčat. Od července roku 1981 už navždy pro nás v tom nezvalovském kostýmu zůstávají.

Autor je publicista