Karel Hvížďala: 1 690. výročí Vánoc
Od nepaměti se slavil slunovrat, kdy se začne prodlužovat den a zkracovat noc, což bývá kolem 21. prosince. Prvními nepřáteli těchto slavností byli křesťanští duchovní, kteří chtěli všechny pohanské zvyky zrušit.
To se jim ale nepovedlo, a proto jen staré tradici dali duchovní rozměr tím, že z ní učinili 24. prosince oslavy narození Ježíše Krista. To se stalo někdy na přelomu třetího a čtvrtého století. Podle některých historiků se první Vánoce slavily v Římě asi roku 330. Pokud by tomu tak bylo, slavíme letos 1 690. výročí Vánoc.
Čtěte také
Nejstarší záznamy o českých Vánocích najdeme v takzvaných Mariánských chválách v rukopise z knihovny Metropolitní kapituly pražské pocházející z 11. až 12. století. Některé české vánoční koledy jsou snad už ze 13. století, ve 14. století patrně vznikla ranní adventní bohoslužba, tedy roráty, s originálními náboženskými písněmi.
A na tyto tradice navázalo katolické Rakousko-Uhersko i první republika hned v roce 1918. Neortodoxní židé proto v této době slavili Chanuku i Vánoce, a protože platil zákaz divadelních představení na Štědrý den, v hereckých rodinách se tento den slavil i silvestr, kdy se naopak hrála většinou dvě představení.
Zachraňte Ježíška
Toto období však trvalo jen 21 let, protože již v roce 1939 se nacisté pokusili nabourat charitativní rozměr vánočních svátků a zakázali židovské svátky i vánoční stromy republiky, které bývaly spojené se sbírkami na chudé děti. Dali Židům i Čechům jasně najevo, že ani ve své domovině nesmí nic pod širým nebem veřejně podnikat, zrušili synagogy a z ústecké synagogy udělali veřejné toalety. Na trzích se objevily vánoční ozdoby se symbolem hákového kříže.
Čtěte také
Tradiční strom republiky se na náměstích v Československu objevil až koncem roku 1945. Jenže ani tyto Vánoce netrvaly dlouho: po roce 1948 zase vadily komunistům, kteří útočili na náboženskou tradici, a proto nejprve musel zmizet symbol Vánoc: Jezulátko v jesličkách, později i strom republiky a propaganda šířila heslo: Ježíšek neexistuje. Místo něj byl dětem vnucen děda Mráz.
A protože se Josif Vissarionovič Stalin narodil 21. prosince, tvrdil spisovatel Jan Drda v Lidových novinách, že „už nám nesvítí z vánočního nebe betlémská hvězda, nýbrž – slunce Stalinovo“. Ale ani toto období netrvalo dlouho: veřejná prezentace Ježíška jako postavy nadělující dárky byla v Československu oficiálně povolena v roce 1956, ale tradice stromu republiky byla obnovena až v roce 1968 – paradoxně na začátku normalizace. O rok později byla zase zakázána. Tehdy se říkalo, že největším vánočním dárkem za Husáka byly uhelné prázdniny, které se vyhlašovaly kvůli nedostatku paliva.
Čtěte také
Znovu se vánoční stromy republiky objevily u nás po listopadu roku 1989 spolu s návratem duchovního rozměru Vánoc. Od té doby světlo z Betléma tradičně před Štědrým dnem přivážejí skautky a skauti. A od roku 1993 byla zavedena v některých městech i tradice živých betlémů, s kterou začali salesiáni na Masarykově náměstí v Ostravě.
Mše Jana Jakuba Ryby z roku 1796 se pravidelně od roku 2001 hraje a zpívá 23. prosince na pražském hlavním nádraží. Přesto v půli 90. let se zdálo, že Ježíšek má zase na mále, reklama začala prosazovat dědečka v červeném kabátě, Američana Santa Clause. Dokonce vznikla v roce 2008 petice Zachraňte Ježíška, který ale opět vyhrál. A my si můžeme proto s Martinem Jirousem říct: „Pod stromeček vám pokládám svoji lásku k vám!“
Připomínám tuto stručnou historii hlavně proto, abychom nezapomněli, že stejně jako jsme museli vždy bojovat za oslavy Vánoc, nesmíme zapomenout, že stejně tvrdošíjně je třeba věčně bojovat o demokracii. Jen tehdy totiž můžeme ještě pocítit štěstí, eudaimonia, jak říkal Aristoteles, protože šťastní můžeme být jen v obci svobodných. I když ironická teta Joleschová říkávala: „Bože, nás chraň přede vším, co je ještě štěstí.“
Autor je publicista
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
