Kapitán Minařík: Trestní či morální vina?

Počet reakcí na rozhodnutí Nejvyššího soudu odpovídá tomu, jak rychle přišlo. Proces s agentem Minaříkem skončil po dlouhých patnácti letech, a to je čas, kdy jakékoli rozhodnutí s kýmkoli jen těžko pohne. Proto si zprávy jen málokdo vůbec všimnul. Těch nemnoho ohlasů, zejména od bývalých politických vězňů a signatářů Charty, nicméně kritizuje skutečnost, že jedna z ikon normalizačního období zůstane nepotrestána.

Například Čestmír Čejka z Konfederace politických vězňů označil Minaříkovo působení za jasný teroristický akt a řekl, že si soudci zřejmě neprověřili všechna fakta, která s případem souvisí. Uvedená fakta loni shrnul pracovník Úřadu dokumentace zločinů komunismu Prokop Tomek do publikace Objekt ALFA s podtitulem Československé tajné služby proti Rádiu Svobodná Evropa. Co tedy odtajněné archivy státní bezpečnosti říkají o osobě Pavla Minaříka?

Pamětníci jeho návratu v lednu roku 1976 si možná vybaví, že Pavel Minařík byl prezentován jako mimořádně úspěšný agent, kterému se - cituji - "podařilo proniknout do štvavého vysílače a Svobodná Evropa a do vedení některých emigrantských organizací". Sám Minařík o sobě na dnes už legendární tiskové konferenci prohlásil, že od samého počátku práce ve Svobodné Evropě mohl předložit řadu důkazů o práci, způsobech a metodice americké CIA v řízení této vysílačky.

Skutečnost byla ovšem poněkud jiná a odpovídala agentovu postavení v hierarchii rádia. Jako hlasatel - tedy pouhý interpret cizích textů - se těžko mohl dostat k zajímavějším materiálům. Sám ostatně přiznával jako hlavní zdroj svých informací rozhlasovou kantýnu. Do Československa proto podával hlavně zprávy přibližující vnitřní prostředí rádia, charakteristiky zaměstnanců - ty byly pro rozvědku významné, pokud chtěla vytipovat další potenciální spolupracovníky - a informace o spojeních pracovníků Rádia Svobodná Evropa s občany Československa.

Zde je třeba přiznat Pavlu Minaříkovi několik úspěchů - ze sejfu prvního ředitele Svobodné Evropy Julia Firta se mu podařilo získat kompletní adresář československých dopisovatelů a tito lidé měli po agentově návratu do vlasti značné problémy.

Tomu se ovšem polistopadové soudy nijak nevěnovaly, Pavel Minařík byl souzen za údajné plánování atentátu v budově Svobodné Evropy. Agent se těmito plány skutečně intenzivně zabýval od roku 1972 až do svého návratu - tedy čtyři roky - a předložil několik návrhů. Rozvědka si ovšem s jeho návrhy na různá aktivní opatření a útoky nedokázala poradit. Uvědomovala si totiž nejen dopad případného pumového útoku na chod Rádia Svobodná Evropa, ale především to, že by - ze socialistického pohledu nepřátelská propaganda - tento útok náležitě využila neprospěch komunistického režimu, který by tak mohl být prezentován jako podporovatel mezinárodního terorismu. Proto nakonec Minaříkovy návrhy byly zamítnuty.

Dále je třeba zdůraznit, že samotný Pavel Minařík své plány na použití výbušniny prezentoval jako prostředek, který měl narušit vysílání Rádia - a nikoli někoho zranit nebo dokonce zabít. Ve svých zprávách počítal s nutností krátce před výbuchem telefonicky varovat zaměstnance, aby mohli bezpečně opustit pracoviště.

Agent Minařík ale navrhoval i další akce, které měly zastrašit pracovníky Svobodné Evropy. Navrhoval například únos ředitele československého oddělení Svobodné Evropy Pecháčka do Vídně, případně únos Pecháčkova syna. Ani tyto plány nebyly přijaty a tedy ani nikdy realizovány.

K atentátu na Svobodnou Evropu v roce 1981 ale skutečně došlo a měl tragické následky, zničeno bylo československé oddělení Svobodné Evropy a těžce byly zraněny čtyři osoby, s trvalými následky.

Akci naplánovala rumunská komunistická rozvědka a provedla ji prostřednictvím najatých profesionálních teroristů. Volně je možné uvažovat, že se možná inspirovala Minaříkovými horlivými plány. Přičítat to na vrub Pavlu Minaříkovi je ale přinejmenším diskutabilní, souvislost mezi Minaříkovými návrhy a skutečným atentátem na Svobodnou Evropu v roce 1981 je tedy jen těžko dokazatelná, spíše se zdá, že vůbec neexistovala.

Je jistě pochopitelné rozhořčení všech, kteří by rádi, aby polistopadové soudy náležitě zúčtovaly s výraznými ikonami komunistického režimu. A Pavel Minařík, opěvovaný legendární písní Josefa Laufera, takovou ikonou bezesporu byl. Na druhou stranu se nemohu zbavit pocitu, že rozsudek, který by přišel patnáct let po začátku procesu a pětadvacet let po atentátu, který Minařík možná inspiroval, ale rozhodně sám neprovedl - že by takový rozsudek příliš nepřispěl k vyrovnání se s nedávnou minulostí.

V tomto směru je daleko větším přínosem zjištění, že údajně hrdinný agent, ze kterého se propaganda snažila udělat legendu, byl spíše agilní než schopný, že jeho návrhy nebraly vážně ani jeho nadřízení a že tedy rozhodně nebyl komunistickým Jamesem Bondem.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .