Kam se ztratil Fond Z?
Není to poprvé, kdy na těchto vlnách vznášíme otázku, co si naše státní orgány slibují od toho, když třináct let po konci komunistického režimu a uprostřed událostí, které otřásají pracně budovanou světovou strukturou, zveřejňují jména údajných policejních agentů STB.
Jak víme, tento počin zdvihl opět vlnu zájmů k věcem dávno minulým a zvědavost dychtivého publika umocňuje ještě tím, že nedodal dostatečný počet výtisků, aby uspokojil zájem všech, kteří se chtěli škodolibě pokochat nad tím, koho ze svých osobních nebo obecně známých lidí tam najdou. A opět vyrukovali harcovníci typu Petra Cibulky, aby zvěstovali národu, že v listopadu 1989 se neudálo nic jiného, než že do té doby pouzí správcové Českého státu se šikovně provedenou privatizací stali jeho právoplatnými majiteli.
Představme si na chvíli, že pan Cibulka má pravdu a že měl pravdu, když v souvislosti s těmi seznamy svému disidentskému druhovi Václavu Havlovi vmetl do očí slova - Vašku, jsi prase a hovado. No a co. Václav Havel se na místě proměnil z obyčejné strany u jednoho soudního stání v prezidenta republiky a okamžitě Cibulku za jeho výrok omilostnil.
Cibulka pak v čele jakési údajně nejpravější pravé strany u občanů propadl ve všech volbách, jichž se zúčastnil. Patrně na voliče více zapůsobila jeho osobní sprostota, než pochybné zásluhy na zveřejnění seznamů údajných agentů STB, které Cibulka nepochybně musel získat od těch, kdo tyto agenty řídili a jejichž jména zůstala pečlivě utajena.
Celá tahle národní hra na vyrovnávání s minulostí vypovídá jen o jednom, že lidstvo je v zoufalé mravní krizi a že zejména národy, které se mnohdy vlastními hříchy dostali do područí diktátorských režimů, zabředly pak do mravního bahna natolik, že žádné pofidérní seznamy ze zločineckých evidencí je z toho nemohou vytáhnout. Čím více se budou v té minulosti máchat, tím hlouběji budou do jejich hniloby zapadat, až nakonec zjistí, že už to je navíc i hniloba mrtvých těl, fyzických to nositelů oněch časem zcela zapomenutých jmen.
Jediné, co může být pro současnost zajímavé, je to, co v současnosti skutečně ještě něco říká. A to nejsou jen ony trapné fosílie, které v jedné parlamentní straně dokáží velebit ledacos z komunistické minulosti a které si provokativně postaví do čela syna zločince, jenž nebyl zločincem jen proto, že ho pár jeho obětí obviňuje z konkrétního fyzického mučení, ale hlavně proto, že jako všichni jemu podobní a v žádných seznamech neuvedení, vstoupil do služeb zločinecké organizace, která brala nevinným lidem jejich svobodu a ničila jejich životy.
A zde pro současnost většinou nejsou důležitá jejich prokletá a ne zřídka falešná jména, ale plošně uplatněný pazákon, že jsou odměňováni vysokými osobními důchody, vyztuženými ještě i značným odstupným. A pokud jde o ten jejich agentský potěr, ať už z amatérských nebo z oficiálních seznamů, co s tím teď naděláme, když sami vydavatelé z Ministerstva vnitra nevědí, zda-li samotné evidování v těch seznamech říká něco o nějaké faktické udavačské aktivitě.
Do jisté míry lze chápat i poněkud exaltovaně vypadající gesto socioložky Jiřiny Šiklové, která kdysi napsala všem svým přátelům, otištěným v Cibulkových seznamech, že ona to prostě nebere na vědomí. Za sebe mohu říci, že jsem se také s nikým takto označeným nepřestal stýkat a snad jen trochu bedlivěji sleduji, jak se i v těch nejobyčejnějších lidských věcech chovají teď. Ale některé věci jsou přece jen divné. Třeba už ta zmíněná Havlova milost Cibulkovi za jeho sprosťáctví. Proč tak nápadně rychle?
A co podivná a už skoro zapomenutá historie jistého podvodníka Dražila, který zřejmě kohosi důležitého vydíral a ten místo, aby mu mužně čelil, raději ze své moci mu přímo z pankrácké kobky umožnil útěk do Švýcar, kde teprve po značném úsilí, jinak také dost podivného policejního exulanta Alexeje Žáka, byl na mezinárodní zatykač konečně dopraven zpět do vlasti a po rychlém procesu neprodyšně uložen na Mírov.
A nebo zlatý hřeb těchto zábavných programů: prohlášení ministra vnitra Grosse z minulého Nováckého kotle, že nemůže nikde najít pověstný fond Z, který hned v lednu 1990 prokazatelně založil a zabednil tehdejší ministr vnitra Richard Sacher z estébáckých svazů, kompromitujících osoby, které se v obdivuhodném množství ihned po revoluci doslova navalily na nejdůležitější místa ve státním aparátu.
Pakliže ministr Gross při zdraví svých blízkých přísahá, že o něm neví, pak nelze jinak, než předpokládat, že s ním něco provedl některý z jeho předchůdců. Zopakujme si jejich jména: Václav Grulich, Cyril Svoboda, Jindřich Vodička, Jan Ruml, Ján Langoš a Richard Sacher. Všichni jsou živi a řeč, pokud je známo, ještě neztratili. Jedině co o fondu Z, pokud zprvu nebylo jasné, proč pro ten fond bylo vybráno právě písmeno Z, tak dnes už jsme aspoň na stopě a můžeme si vybrat, zda-li je to zkratka pro slovo ztracený či zašantročený.
<!-- <<< -->
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka