K výroční schůzi politických vězňů

V roce 1948, kdy komunisté začali zavírat své ideové a třídní nepřátele, bylo dnešnímu prezidentovi sedm let a podle jednoho vlastního přiznání ještě dobrých deset let poté mu nebylo zcela jasné, v jak hrůzném režimu žije. V té době už se političtí vězni padesátých let pomalu vraceli na svobodu, která však pro ně ještě dalších třicet let skutečnou svobodou nebyla, protože nemohli zpravidla dělat práci, kterou by dělat chtěli a nemohli ani tudíž dostávat také mzdy, jaké by si jinak zasloužili.

Není divu, že mnozí z nich využili krátké příležitosti na konci šedesátých let, kdy mohli dostat pas a ke zkušenostem dlouholetého kriminálu si přibrali ještě dlouhodobější a u někoho doživotní zkušenost emigrace. Tedy životy v lecčems mnohem pestřejší, než měl pan prezident, ale určitě ne záviděníhodné. Není proto divu, že není živějšího pocitu u politických vězňů, než upřímná "nechuť" k režimu, který jim jejich životy tak strašně poznamenal. Říkám záměrně "nechuť", ne nenávist. Ta u nich probleskne jen ve vyhraněných chvílích, kdy se jim takříkajíc začne otvírat kudla v kapse, tj. tehdy, když komunisté v plné své ideologické a nyní stále více i mocenské zbroji připomínají svou trvající politickou existenci v této zemi a pokoušejí se působit i na její celkové směřování.

Například odporem ke vstupu do Evropské unie. Důsledný antikomunismus tedy zazníval téměř ze všech projevů, které byly letos na Žofíně proneseny. Prezident Klaus sice nemohl docela zvrátit smysl svých nedávných slov o rozdílu mezi nekomunismem a antikomunismem, ani nemohl výslovně popřít svoje povolební nabádání, abychom se tolik nezdržovali přebíráním minulosti, hlavně té posledních třinácti let.

Dokonce tentokrát staré mukly vyzýval k tomu, aby mladé generaci stále připomínali své zlé zkušenosti a poukazovali na to, kde byly jejich kořeny. Klausův projev, chlácholící politické vězně, že od dnešních komunistů totalita nehrozí, nebyl, na rozdíl do projevů následujících, přerušován potleskem. Ty další projevy zahájil předseda konfederace Stanislav Drobný, který začal hned starou písničkou o polistopadové nespravedlnosti, kdy komunisté nejen nebyli potrestáni, ale dostalo se jim naopak mnohem významnějších pozic v politickém a hospodářském životě, než třeba právě politickým vězňům.

Tento vítr pak chytli i přítomní představitelé parlamentních stran, sociálně-demokratický senátor doktor Svoboda i lidovecký ministr Cyril Svoboda a dále Petr Nečas a Petr Mareš. Pouze tento posledně jmenovaný předseda US-DEU nezůstal však jen u hlasitých protikomunistických proklamací, ale poukázal na hlubší a obecnější příčiny neštěstí, které s sebou totalitní režimy vždy přinášejí.

Je to neúcta k pravdě a k etice v tom nejširším slova smyslu. Dodejme k tomu, že když už musíme se znepokojením konstatovat trvající rozdělení národa, pak dělící čára dnes nemůže procházet jen mezi komunisty a nekomunisty, ale hlavně mezi lidmi poctivými a sobeckými nepoctivci. I když připustíme, že těch poctivých je všeobecně více, na rozhodujících místech politických a ekonomických to zdaleka tak nevypadá. Stačí si přečíst v posledním čísle časopisu Týden, kdo všechno vrtí Špidlovými ministry a zapochybujeme, že je to lepší, než to bývalo za Klause, Tošovského a Zemana.

Ještě jedna věc byla na letošním Žofínském setkání užitečně prezentována. Bývalí politický vězeň Robeš v dobře připraveném a uceleném příspěvku vzpomněl toho, jak koncem padesátých let dostal ke svému trestu přidáno navíc šest a půl roku za to, že v Leopoldově na záchodovém papíru formuloval své myšlenky o evropském sjednocení, jehož, jak tenkrát dovodil, se budeme muset zúčastnit, jakmile nám to jednou historické okolnosti dovolí.

Celý komunistický politický a justiční systém dal už tenkrát najevo svůj vskutku zavilý odpor k takové představě, protože instinktivně cítil, že by to znamenalo konec jeho moci. Je více než pravděpodobné, že dnešní komunističtí potomci tehdejšího zločinného režimu se teď naší evropské integraci brání z naprosto stejných důvodů.