Julie Hrstková: Děti jsou malí dospělí, ne mimozemšťani, co vyžadují speciální zacházení
Někteří rodiče by měli zvážit návštěvu restaurace, napadlo mě po přečtení reakcí na sedmero pravidel pro chování dětí, které zveřejnilo jedno bistro v Praze, jež se netají tím, že by bylo raději, kdyby tam děti vůbec nechodily. Přímo zakázat návštěvu dětí nemůže, šlo by o diskriminaci ve smyslu zákona o ochraně spotřebitele, která podléhá nemalé pokutě.
Bistro, respektive jeho majitelé, mohli zvolit jiný typ slovníku při psaní pravidel. Spíš než jednoznačné odsouzení si ale celá situace zaslouží hlubší rozbor.
Čtěte také
Na pomoc si můžeme vzít zahraniční praxi. Většina zemí anglosaského světa a některé další země výslovně zakazují vstup dětem do restaurací, které mají licenci na prodej alkoholu. Leckdy se zákaz vztahuje na děti do jednadvaceti let, tedy do věku, kdy v Česku děti, respektive mladí dospělí, nejen mohutně popíjejí, ale některé už mají i zkušenosti s pobytem na záchytce.
V zahraničí ovšem toto omezení nikomu divné nepřijde. Naopak považují za normální, že je potřeba chránit obyvatele před požíváním toxických látek co nejdéle to jde. Tato zkušenost je pro Česko, zemi, která pravidelně vede žebříčky spotřeby alkoholu a kde se pivo považuje za tekutý chléb, nepřenositelná. Navíc by v Česku restaurace, která by neměla v nabídce alkohol, vůbec nepřežila.
Dítě jako zrcadlo
Pak je tady další část světa, která bere do restaurací děti všech věkových kategorií. Kromě všem známé baby friendly Itálie jde o většinu zemí arabského světa, Írán, podstatnou část střední a jihovýchodní Asie a Latinské i Jižní Ameriky.
Čtěte také
Tady všude se berou děti jako automatická součást života. Což znamená, že děti s dospělými tráví nejen čas na hřišti či na cestách z kroužku na kroužek, ale při běžných denních činnostech, o kterých řada českých rodičů soudí, že jsou pro děti nevhodné.
To si ovšem žádá jiný přístup rodičů k dětem. V zemi, kde nikoho nenapadne, že by děti neměly chodit do restaurace, nikoho také nenapadne, že je naprosto v pořádku nechat děti běhat po onom podniku, narážet do všech stolů či obtěžovat ostatní návštěvníky křikem.
Stejně jako v těchto zemích neexistuje v místních nikoliv turistických restauracích něco jako dětské menu, protože se nepředpokládá, že by smažený sýr či hranolky byly ideální a vyváženou stravou. Dospělí si také uvědomují, že vyměňovat pokálenou plenu uprostřed gastro podniku není znakem svobody projevu, ale naprostou ignorancí k ostatním.
Současní čeští rodiče nahradili direktivní výchovu předchozích generací naprostou benevolencí. Obojí je špatně. Křik či tělesné tresty nejsou podmínkou pro to, aby se z dítěte stal ten správný dospělý. Když ale dítě nemá absolutně žádné spojení se světem dospělých a vyrůstá v prostředí, kde je vše podřízené jeho zájmům, pak se nelze divit, že se v restauraci chová jako pavián. Vina dítěte to ale není. Je jen zrcadlem těch, kteří jej vychovávají.
Autorka je komentátorka Hospodářských novin
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
