Josef Vavroušek aneb Ekologická osina v polistopadové vládě
Pečoval o přírodu a měl k ní úctu jako málokdo. Přesto si vzala jeho život. Letos v září uplyne už 70 let od narození Josefa Vavrouška, ministra životního prostředí a nadšeného horolezce.
V 50 letech zahynul pod lavinou. Sněhová smršť pohřbila v Tatrách i jeho dceru, s níž se tam vydal na oslavu svého svátku.
Dříč, poctivec, dobrák
Josef Vavroušek se narodil 15. září 1944 v Praze. Po dokončení střední průmyslové školy strojní v Praze v roce 1962 studoval ekonomickou specializaci s matematickým zaměřením na strojní fakultě ČVUT.
V průběhu studia (1962 až 1967) se aktivně zapojil do studentského hnutí jako šéfredaktor časopisu Buchar. Od ledna do září 1968 vyjel se studentskou expedicí do Lambaréné v africkém Gabonu, kam měla dovézt materiální pomoc pro nemocnici, založenou roku 1913 lékařem a teologem Albertem Schweitzerem.
Že se to nakonec nepodařilo, není podstatné – pro Vavrouška byl klíčovým zážitkem pobyt v Africe. Organizátor, vedoucí a lékař expedice Petr Bartůněk později o Vavrouškovi napsal:
„Byl navigátorem a mechanikem výpravy. Dříč, poctivec, dobrák. Nejmenší počet konfliktů s ostatními, nejvíce oblíbený. Nemyslím, že by měl nervy z jiného materiálu, než my ostatní – ale umí se fantasticky ovládat.“
Členové expedice se svojí 9měsíční africkou misí paradoxně připravili o všechny zážitky československého roku 1968 – veselé i smutné. Na druhou stranu to pro ně znamenalo, že s takzvaným obrodným procesem ani s protesty proti okupaci nemohli být spojováni – a tak zároveň měli na rozdíl od ostatních přeci jen o něco volnější ruce.
Cesta k ekologii
Po roční vojenské službě pracoval Vavroušek (coby vystudovaný systémový analytik) do roku 1974 jako výzkumný pracovník v Ústavu ekonomiky průmyslu a stavebnictví
v Praze, po jeho zrušení v Institutu poradenství v Praze jako poradce v oblasti řízení. V roce 1975 získal titul kandidáta ekonomických věd za práci v oblasti kybernetiky.
Od počátku roku 1975 do března 1990 působil v ústavu pro ekonomiku a řízení vědecko technického rozvoje, a to nejprve v oblasti řízení s vazbou na biologii a teorii systémů, později v oblasti životního prostředí.
Napsal pět knih, zhruba 80 odborných článků a několik desítek studií. Podílel se také na organizování nezávislého ekologického hnutí.
Byl členem exekutivy Kruhu nezávislé inteligence založeného v září 1989 (sám Vavroušek později řekl, že toto sdružení existovalo už v roce 1988), jedním ze zakládajících členů Občanského fóra a členem rady jeho Koordinačního centra v Praze.
Svoji orientaci na životní prostředí potvrdil v polovině listopadu 1989, kdy stál u zrodu Zeleného kruhu, zastřešující ekologické organizace, která si dala za cíl vytvořit federální orgán pro řízení péče o životní prostředí, vypracovat systém právních nástrojů ke zlepšení ekologické situace a uzákonit právo na informace o vlivu prostředí na zdraví lidí.
Jak komunisté zničili životní prostředí
V únoru 1990 byl pověřen přípravou federálního výboru pro životní prostředí, v jehož čele stanul coby ministr federální vlády po volbách v červnu 1990. Po letech možná není úplně jasné, nakolik významný byl tehdy problém poničeného životního prostředí.
Znečištění ovzduší oxidem siřičitým bylo v Praze a severozápadní části Čech 20x vyšší, než povolovaly platné normy Evropského společenství. Katastrofální stav ovzduší byl i na severní Moravě a na řadě míst Slovenska, v nichž žilo nejvíce obyvatel, mimo jiné v Pováží a v oblastech Nitry, kde byly velké koncentrace sloučenin dusíku a síry a také arzenu nebo rtuti.
Pouze čtvrtina odpadních vod byla čištěna a asi polovina vodních zdrojů nemohla sloužit jako zdroje pitné vody. Na jihu Slovenska se stavělo megalomanské vodní dílo Gabčíkovo-Nagymaros, od kterého už sami Maďaři dávali ruce pryč.
Lidé se po katastrofě v Černobylu báli sovětské technologie v československých jaderných elektrárnách.
Labem odtékalo ročně 10 tun olova, téměř 40 tun chromu a bezmála 80 tun mědi; řeka se tak stala jedním z rozhodujících zdrojů znečištění Severního moře, na němž se Česká republika podílela třetinou, a také Baltu. Podobná byla situace na Dunaji, Československo patřilo k největším znečišťovatelům Černého moře.
Republika se musela vypořádat s ekologickými škodami, způsobenými pobytem sovětských okupačních vojsk. U 130 000 kusů skotu v Československu byla v roce 1990 zjištěna nadlimitní koncentrace mimořádně nebezpečných polychlorovaných bifenylů. Polychlorované bifenyly byly zjištěny v šunce, mléce a hovězím mase téměř ve třetině československých okresů.
Na 80 % lesů v Čechách a asi polovina na Slovensku bylo poškozených. Kontaminace zemědělské a lesní půdy těžkými kovy dosahovala míry, která ovlivňovala život půdních organismů i potravinový řetězec.
Důsledky se projevovaly na nežádoucím zdravotním stavu populace; střední délka života u nás byla o 5 až 7 let kratší než ve vyspělých civilizovaných zemích západní Evropy.
Tržní ekonomika není cílem
Josef Vavroušek se ve funkci federálního ministra snažil všechny problémy řešit. Doba tomu ale zrovna nepřála – za výrazné podpory politických špiček byli lidé povzbuzováni k podnikání a vznikaly základy dnešní konzumní společnosti. Hlásal se „kapitalismus bez přívlastků“. Navíc se naplno začaly projevovat nacionalistické tendence na Slovensku.
Na podzim 1990 podepsal Vavroušek ustavující prohlášení Liberálního klubu Občanského fóra: „Tržní ekonomika nemůže být cílem, ale pouze hlavním prostředkem k dosažení prosperity, důstojného života ve zdravém a čistém životním prostředí.
Na cestě k tomuto cíli je humánní společnost povinna zmírňovat důsledky nevyhnutelných otřesů pro své sociálně slabé skupiny, rozvíjet zdravotnictví, kulturu a školství včetně rekvalifikací.
Návratem do Evropy není jenom vstup do Evropského společenství a ostatních jejích institucí, úsilí o celoevropskou kolektivní bezpečnost a dodržování mezinárodních úmluv a práv menšin. Je jím i návrat k základům evropské kultury a etiky, mravní i duchovní obroda společnosti.“
Společně s Vavrouškem byli pod prohlášením podepsáni lidé jako Pavel Rychetský, Jiří Dienstbier, Petr Pithart nebo Tomáš Sokol; vesměs politici, kteří později nešli s hlavním proudem Občanského fóra do vznikající ODS.
Životní prostředí spojuje
Od počátku svého působení v ministerské funkci prosazoval Vavroušek úspory energií a prosazoval moderní zákony, respektující šetrný vztah k životnímu prostředí. Jenže jak se doba posouvala od listopadu 1989, atmosféra ve společnosti se měnila.
„Životní prostředí je na okraji zájmu lidí i vlád. Panuje přesvědčení, že nejprve je třeba zabývat se ekonomikou a až posléze životním prostředím. Pro ekologické hnutí to má neblahé důsledky.
Politické strany (kromě komunistů, kteří opsali programy ekologických hnutí) a hospodářská ministerstva nastoupily frontální útok na životní prostředí. Kořeny jsou v primitivním chápání tržní ekonomiky, kde ekologie nemá místo,“ řekl v únoru 1991.
Také jeho spory se slovenskou reprezentací byly stále častější: Primitivní nacionalismus nutil některé slovenské politiky negovat vše „federální“ a žádat speciální zákony pro Slovensko.
„Ochrana životního prostředí je v rámci federace integrujícím prvkem. Problémy v této oblasti nás jednoznačně spojují,“ vysvětloval Vavroušek, podle kterého životní prostředí nejen nad federací, ale i nad celým kontinentem bylo v podstatě jediné.
Konec federace, konec Fondu
K Vavrouškovým úspěchům patřila první celoevropská konference ministrů životního prostředí na Dobříši v červnu 1991; o rok později vedl československou delegaci na konferenci o životním prostředí a rozvoji, takzvaný Summit Země, pořádaný OSN v Riu de Janeiru.
Doma se mu tolik nedařilo; ve volbách v roce 1992 jeho Občanské hnutí neuspělo. Řešení nekonečných problémů se slovenskou politickou reprezentací nakonec znamenal i rozpad federace a s ním i zánik Vavrouškova výboru pro životní prostředí.
K tomu došlo v létě 1992; Vavroušek byl odvolán a do čela likvidovaného Federální výboru pro životní prostředí dosazen Miroslav Macek.
„Pracovní poměr většiny ze 175 pracovníků Federálního výboru byl počátkem srpna ukončen dohodou, uzavřenou pod hrozbou podstatného snížení platu a odepření výplaty odstupného, zakotveného v platné kolektivní smlouvě,“ prohlásil v srpnu 1992 Vavroušek ke způsobu, jakým Miroslav Macek fond likvidoval.
Vždy připraven ke kompromisu
Po odchodu z vládní funkce Vavroušek založil Společnost pro trvale udržitelný život a byl mezi 45 000 signatářů petice, žádající vypsání referenda ve věci zachování federace. V lednu 1993 oslovila Vavrouška Liberálně sociální unie s návrhem, zda by nechtěl být jejím kandidátem na českého prezidenta, Vavroušek odmítl.
Vytrvale kritizoval Klausovu vládu za absenci promyšlené ekologické politiky. Klaus pro změnu v prosinci 1994 označil Vavrouška za „problém české politiky“. Bývalý ministr působil aktivně v nevládním sektoru, přednášel na vysokých školách v Evropě i zámoří.
„Moderní stát musí mít jasné představy o řešení problémů ekonomiky a rozvoje regionů. Ty česká vláda nemá a spoléhá na tržní principy, které vše vyřeší. Vláda by měla mít program úspor energie, podporovat rozvoj jejích obnovitelných zdrojů a mít vlastní energetickou politiku. Všechny tyto atributy české vládě chybějí,“ uvedl Vavroušek v roce 1993.
Hlas volajícího na poušti? Ve středu 22. března 1995 začala tatranská horská služba pátrat po ani ne 50letém Vavrouškovi a jeho 19leté dceři Petře. To už ale byli oba čtyři dny po smrti – lavina je zasypala v dolině Parichvost pod Jaloveckým sedlem v Západních Tatrách.
„Byl z mála těch, kteří vědí, co je opravdu důležité a co je nepodstatné. Přitom se netvářil jako mnozí jiní, jako vševědoucí, jako neomylný. Byl vždy připraven – paradoxně jako dobrý politik – ke kompromisu. Bude nám moc chybět,“ napsal po Vavruškově smrti maďarský velvyslanec v České republice György Varga.
Zajímavosti z rozhlasového archivu, spojené s Josefem Vavrouškem, na vás čekají v pořadu Ekologická osina v polistopadové vládě. Dozvíte se například, jak Josef Vavroušek vnímal postupný odklon veřejnosti od ekologických témat, nakolik se trápil problémy s rozpadem Československa nebo jak to bylo s jeho horolezectvím.
Pořad z cyklu Archiv Plus si poslechněte nahoře v článku nebo v iRadiu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
