Josef Pejskar – rub a líc (nejen Svobodné Evropy)

25. září 2014
Klíčové dílo Josefa Pejskara, čtyřdílná Poslední pocta. Jeden z mála encyklopedických pramenů o české a slovenském exilu dvacátého století.

Neúnavný glosátor dění v Československu, rozhlasový a novinový redaktor, organizátor exilového života – a také člověk neustále obkroužený agenty Státní bezpečnosti. Takový byl Josef Pejskar, známý pod pseudonymem Jožka Pero.

Od kreslení k novinám

Když se u nás řekne Rádio Svobodná Evropa, většině lidí naskočí jména „otců zakladatelů“ Ferdinanda Peroutky a Pavla Tigrida. Jedním z těch, kteří stáli u zrodu českého vysílání Svobodné Evropy, je i Josef Pejskar. Jeho jméno možná nemá ten peroutkovský lesk, ale přesto je Pejskar mužem, bez kterého by nebyla Svobodná Evropa taková, jakou ji čeští posluchači znali.

Pozdější novinář se narodil 7. prosince 1912 v Malé Skalici na Náchodsku a roku 1928 začal pracovat jako kreslič u architekta Beneše v Brně. Kvůli zrakovým obtížím si našel místo v administraci listů Melantrichu a podle svědectví pamětníků čekal každý den ráno na nádraží na rychlík přivážející do Brna pražský tisk, který pak rozvážel prodejnám.

Další kariéra Josefa Pejskara se pak spojila s národně socialistickou stranou. Ve funkci tajemníků prošel od roku 1931 sekretariáty strany v Boskovicích, Hustopečích u Brna a Novém Městě na Moravě. Když byla v letech druhé světové války činnost politických stran znemožněna, pracoval Pejskar od dubna 1939 jako tajemník Národního souručenství v Polné a Přibyslavi. Od roku 1933 byl členem redakce Mladých proudů, v roce 1939 k tomu přidal post dopisovatele Večerního Českého slova a Moravského slova v Brně.

Ten, co působí neklid

Po druhé světové válce se Pejskar opět pustil do práce pro národně socialistickou stranu a její tisk. Byl vedoucí redakce a administrace listů Melantricha ve Znojmě a členem předsednictva župního výboru národně socialistické strany jihlavského kraje. Krátké období od května 1945 do února 1948 bývá nazýváno demokracií. Ke skutečné demokracii měla ale tehdejší situace daleko.

Orientace vnitřní politiky doleva a zahraniční na východ byla evidentní. Komunisté se automaticky ujímali „vůdčí role“ ve společnosti, aniž by tomu dokázaly slabé a rozhádané strany politického středu zabránit. Pravice v podstatě neexistovala. Pejskar za těchto okolností řídil každodenní vydání moravského Slova národa a psal proti komunistickým násilným metodám v jihomoravském pohraničí.

Byl za to napadán komunistickým tiskem jako „rozbíječ Národní fronty“ a chodila na něj řada trestních oznámení, většinou po prošetření odkládaných jako bezpředmětných. Pejskarově snaze pravdivě informovat, jak si komunisté na jihu Moravy počínají, komunisté vytýkali, že „působí mezi pracujícím obyvatelstvem pohraničí neklid a vážné poruchy v konsolidaci pohraničních poměrů“.

Josef Pejskar

Známosti, známosti a zase známosti

Únor 1948 změnil Pejskarovi život. Pro svou antikomunistickou „zaťatost“ byl jedním z těch, které se komunisty ovládaná Státní bezpečnost chystala zatknout co nejdříve. Hned v dnech únorového puče hlásil rozhlas ve Znojmě, že Pejskar byl zatčen. Ve skutečnosti tomu tak nebylo: ve chvílích, kdy si pro něj Státní bezpečnost přišla, byl v Brně v redakci Slova národa a zatčení unikl tím, že se uchýlil do oční nemocnice ve Znojmě, kde byl předtím operován.

Je příznačné pro dobu krátce po únoru 1948, že tehdy fungovaly spíše vazby osobní, než politické. A tak primář očního oddělení znojemské nemocnice, ač člen KSČ, odmítl přes naléhání Státní bezpečnosti Pejskara vydat. V nemocnici Pejskar zůstal do amnestie, vyhlášené v souvislosti s volbou Klementa Gottwalda prezidentem v červnu 1948.

Působil potom jako zaměstnanec Melantrichu, pověřený kontrolou jeho prodejen na Znojemsku. Zároveň organizoval ilegální skupinu Rozvodněná Dyje, která postupně převedla více než sto odpůrců nového režimu do Rakouska. Činnost skupiny byla ale prozrazena a začalo zatýkání.

Přestože pražský rozhlas po tři dny opakoval, že policie po Pejskarovi pátrá, a přestože policie v celém úseku československo – rakouských hranic měla pohotovost, podařilo se Pejskarovi 4. listopadu 1948 přejít i s rodinou do Rakouska. I v tomto případě pomohly Pejskarovi známosti: že má být zatčen, se dozvěděl od přátel na znojemské a brněnské Státní bezpečnosti.

Když byla jen mrkev…

Pejskar přešel do exilu bez prostředků a jeho začátky byly složité. Prošel několika uprchlickými tábory v Rakousku a Německu, kde byla tak tíživá situace, že, jak později vzpomínal, jeho jídlem byla po některé dny jen mrkev. Během pobytu v lágru v Lindau byl zcela podvyživen převezen do ozdravovny v Lindenbergu.

Snaha opatřit si prostředky vedla Pejskara k tomu, že začal psát do krajanského tisku. Přispíval do Newyorských listů a chicagského Deníku a Nedělního hlasatele. Navštěvoval uprchlické tábory, navazoval styky s uprchlíky z Československa a získané informace zpracovával. Na výzvu Rady Svobodného Československa sepsal memorandum o pronásledování vlastenců ve vězeních a pracovních táborech v Československu.

Memorandum bylo později předloženo sociálnímu komitétu Organizaci Spojených národů. O Pejskara se v té době intenzivně zajímala Státní bezpečnost. Ta jej podezřívala, že se přidal k takzvané „Prchalově skupině“, tedy k údajné „armádě“ exilového politika a vojáka Lva Prchaly. Podle Státní bezpečnosti spolupracoval Pejskar i se zpravodajskou službou armády Spojených států CIC; spolehlivé doklady o tom ale neexistují.

Josef Pejskar alias Jožka Pero, redaktor RFE

Prostý – ale srozumitelný

Pejskarovy práce pro krajanský tisk si všiml Ferdinand Peroutka, který tehdy připravoval zahájení českého a slovenského vysílání Rádia Svobodná Evropa. V únoru 1951 se proto Pejskar stěhuje z Lindau do Mnichova. Od začátků vysílání Svobodné Evropy pracoval pod pseudonymem Jožka Pero na mnoha pořadech – vysílání pro dělníky, pro státní a veřejné zaměstnance, Češi a Slováci ve svobodném světě, Sokolské vysílání, Lidová opozice.

Proslavily ho dva: společně s Ivanem Herbenem byl autorem pořadu „My to víme"; šlo o vzpomínky utečenců na pronásledování v Československu a o vyprávění o situaci v komunistických lágrech. Bývalý poslanec Ota Hora v exilovém časopise Nový domov uvedl, jakou vzpruhou byl tento pořad pro politické vězně v Československu, spisovatel Jan Zahradníček o tom dokonce napsal ve vězení báseň věnovanou Jožkovi Perovi.

Podobně populární byl i pořad „Rub a líc, čili jak číst komunistický tisk a poslouchat pražský a bratislavský rozhlas“. Redakce Svobodné Evropy totiž dostávala do Mnichova pražský denní tisk každé ráno – a už odpoledne Pejskar nenáročnou formou uváděl lži v domácím tisku na pravou míru a dával informace do souvislostí. „Mluvil prostým a srozumitelným jazykem. Někteří intelektuálové nad ním trochu ohrnovali nos, ale u posluchačů měl velkou odezvu,“ napsal později o Pejskarovi redakční kolega František Tomáš.

České slovo

K práci ve Svobodné Evropě si Pejskar v roce 1955 přidal další novinařinu, dal popud k založení exilového měsíčníku České slovo. Vycházelo v Mnichově, Pejskar byl zpočátku odpovědným redaktorem a mezi lety 1964 až 1978 šéfredaktorem.

Jeho aktivity, spojené s dobrou znalostí situace v Československu a „vytěžováním“ každého zajímavého emigranta, byly trnem v oku Státní bezpečnosti. Ta kolem Pejskara neustále rozhazovala sítě a v roce 1958 nechala Pejskarovi vyloupit jeho mnichovský byt, v němž se nacházela i administrace a redakce Českého slova. Následně vyšlo podvržené číslo Českého slova, které bylo rozesláno na pět tisíc odcizených adres z Pejskarovy kartotéky.

V novinách se ohlašovalo, že přestávají vycházet. Pejskara nezlomilo ani to, ani jiné rány osudu, jak o nich později napsal jeho redakční kolega Jaroslav Dressler: „Zemřel mu syn, otec se zabil za návštěvy v Mnichově, první žena zemřela na tuberkulózu. Pejskar se znovu oženil, aby zachránil České slovo. Paní Anička, Čechoameričanka narozená v Kanadě, mu dělala korektury, balila, lepila známky, obsluhovala adresovací stroj, vyvařovala přátelům a starala se o český domov v Mnichově. Pejskar se udržoval jak atlet. Na krátkou dovolenou jezdíval v zimě sám na Zugspitze. Kolem několik metrů sněhu. Pejskar si otevřel okno a pracoval na Českém slově.“

Když kolem kroužili agenti

Události prvních měsíců roku 1968 sledoval Pejskar s mimořádným zájmem, po srpnu se ale vzdal naděje na možný návrat domů a přijal americké občanství. V té době se začíná odvíjet další příběh Pejskara a Státní bezpečnosti. Ta koncem roku 1968 vyslala do exilu agenta Ervína Maráka. Bývalý národní socialista s legendou politického vězně se aktivně zapojil do bohatého exilového života.

Podpis Josefa Pejskara na jednom z mnoha výslechových protokolů z roku 1948

Napojil se na Pejskara, který vlezlého Maráka doporučoval dalším exulantům jako „přátelského“ a „pro naši věc zapáleného“. Marák se odvděčil tím, že do Prahy hlásil všechny drby o Pejskarovi a předával veškerou korespondenci, kterou s Pejskarem vedl. Později nahrával telefonní rozhovory s Pejskarem i dalšími představiteli exilového života a do Prahy předal přes dvě stě hodin nahrávek, propagandisticky zneužitých v sérii pořadů Rozhovory z druhé strany.

Marák nebyl jediným agentem, kterému Pejskar naletěl, ve svém okolí jich měl několik, mezi nimi i nechvalně známého Pavla Minaříka. Tomu dal například doporučující dopis pro redakci Hlasu Ameriky. Na základě agenturních hlášení Ervína Maráka byla v roce 1974 v Československu dokonce vydána knížka Spolek mrtvých stínů, která měla zesměšnit exil.

Zarytý antikomunista

V první polovině sedmdesátých let se Pejskar účastnil pokusu o ustavení vrcholné exilové organizace s názvem Poradní sbor Čechů a Slováků v západní Evropě. Pejskar si dobře uvědomoval rozhádanost českého exilu, kde proti sobě stáli lidé s pravicovou a levicovou orientací, emigranti poúnoroví a posrpnoví, Češi a Slováci a nakonec i lidé, kteří se přeli, zda v exilu spolupracovat s vyhnanými českými Němci nebo ne.

Poradní sbor měl tyto rozpory překlenovat. Pejskar chtěl do exilové práce co nejvíc zapojit i vystěhované chartisty. Poradní sbor ale tyto záměry nikdy nenaplnil. Sám Pejskar v prosinci 1978 odešel do penze. Měl za sebou úctyhodnou bilanci: pro Svobodnou Evropu napsal přes pět tisíc pořadů. V roce 1979 se Pejskar odstěhoval do USA, do Fallbrooku v Kalifornii.

Pilně psal, jeho největším dílem je čtyřsvazková Poslední pocta (1982/1986), ve které zachytil osudy stovek českých a slovenských exulantů, jako byli kardinál Beran, Alice Masaryková nebo Jan Čep, ale i řadových exilových pracovníků. V podstatě tak zmapoval dějiny českého exilu v letech 1939 až 1994.

Pro Státní bezpečnost přestal být Pejskar zajímavý. V lednu 1982 uzavřela jeho svazek s příznačným komentářem: „Během jeho rozpracování byly prováděny pokusy s cílem jeho získání ke spolupráci s československou rozvědkou. Bylo zjištěno, že se jedná o zarytého antikomunistu, nepřítele socialistického zřízení, agenta americké speciální služby, osobu pro nás neverbovatelnou.“

Masarykovec a čechoslovakista

Po roce 1989 se Pejskar ocitl ve smutné situaci. Domácí Československá strana socialistická, komunisty tolerovaný pohrobek bývalé národně socialistické strany, odsunula sama sebe na okraj politického spektra kolaborací s komunistickým režimem.

Nově se ustavující politické strany neměly obecně o exilové politiky velký zájem. Speciálně Pejskarův masarykismus a čechoslovakismus byly pro českou politickou scénu zastaralé, starosvětské. V roce 1993 byl Pejskarovi udělen doktorát Windsdorské univerzity a následně byl také vyznamenán československými vojáky a legionáři v Austrálii. Roku 1995 propůjčil Václav Havel Pejskarovi Řád Tomáše Garrigua Masaryka, sám Pejskar si ho ale ze zdravotních důvodů nemohl osobně převzít. Zemřel 22. září 1999 ve Fallbrooku.

Spustit audio
autor: David Hertl