Josef Mlejnek: Peenemünde aneb vina sekretářek

26. srpen 2010

V Peenemünde, u baltského moře, v tichých borovicových lesích, se skrýval utajovaný komplex, kde Werhner von Braun s týmem špičkových vědců pracoval na vývoji rakety, která pak vstoupila do dějin pod názvem V-2.

Shodou okolností jsem si zrovna v půli srpna začal číst knihu pojednávající o britském náletu v roce 1943, tedy o významné válečné epizodě. Skutečnost, že její výročí již trochu minulo, není myslím podstatná. Autor zmíněné knihy, britský historik Martin Middlebrook, chladí hlavy těch, podle nichž nálet přímo „vyhrál válku".

Ano, proti raketám V-2 neměla tehdy protihitlerovská koalice protizbraň, a pokud by byly nasazeny v masivním měřítku, kdo ví, jak by válka dopadla. Nicméně zpoždění celého složitého projektu mělo řadu příčin, nejenom jeden velký nálet, který však, podle Middlebrooka, zdržel nasazení raket V-2 minimálně o dva měsíce.

Nejzajímavější a nejpoutavější je však Middlebrookova kniha tam, kde se její autor zaměřuje na konkrétní lidské osudy, jak pilotů, tak těch, jimž bomby RAF padaly oné srpnové noci na hlavy. Obrazy zkázy jsou to děsivé či, jak se říká, otřesné. A otřásly i těmi, kteří jinak chladnokrevně vykonávali své povinnosti. Sestřelení britští piloti, kteří se snesli na padácích na místo zkázy, vzpomínají, že jim teprve tehdy pořádně došlo, co způsobují bomby vypouštěné z pumovnic jejich strojů.

K nejsmutnějším pohledům v ponáletovém Peenemünde prý patřil ten na kupu těl německých děvčat, patrně sekretářek, zabitých pohromadě v budovách blízko pláže, kde měly domov.

Osmnáctiletý Polák Czesław Bloch, jenž byl v Peenemünde na nucených pracích, vzpomíná v knize na děsivost tohoto výjevu, který ho naprosto ochromil. Byť při náletu zahynula řada jeho krajanů a mohl tedy cítit jistou „satisfakci". Bloch však tehdy hlavně nechápal, „proč a zač muselo tolik mladých lidí umřít". Velmi rád by viděl, jak jsou bombardováni gestapáčtí trýznitelé v Polsku. Právě oni to podle něj měli odpykat.

K jistému prozření dospěl během bombardování i jeden z vědců jménem Siegfried Winter. „Začal jsem si uvědomovat," říká v knize, „že tady možná dřepím na konci dráhy nějaké anglické pumy a přitom během dne pracuji na přípravě něčeho docela stejného v podobě rakety, určené k vypuštění na Angličany. Dolehlo to na mě o to silněji, že jsem byl vědec, nikoliv voják vycvičený bojovat proti nepříteli a zabíjet ho. Přimělo mě to zvážit, čemu se věnuji ve své vlastní práci - jenže druhý den ráno to normálně vystřídal život."

Ach ten život! To je teprve bestie! Jeho „systémová rutina" je tak silná, že většinu lidí přinutí provádět běžné úkony a podávat někdy až hrdinské pracovní výkony v rámci země a systému, kde žijí, aniž by si svoji situaci dokázali hlouběji promyslet a případně z této reflexe vyvodit důsledky.

Skoro žádná z postav knihy o náletu na Peenemünde válku nechtěla, na obou stranách se setkáváme zpravidla s obětavými, pracovitými ba citlivými lidmi. O to je mechanismus vzniku a fungování války děsivější: jsou do ní zapojeny miliony lidí, hodných i zlých, hrdinských i zbabělých, soucitných i cynických, a to na obou stranách zhruba ve stejném poměru.

Kdo má větší vinu na smrti druhých: ten, kdo mačká čudlík, kterým se vypouští bomba nebo ten, kdo bombardér či raketu konstruuje? Vzlétly by britský bombardér nebo německá stíhačka bez obětavé práce pozemního personálu, kuchařkami a sekretářkami počínaje a mechaniky konče? Bomby tento filozofický spor neřeší, ty si své oběti vybírají často dle náhody či dle slepých zákonů fyziky. Nejsou spravedlivé.

Když si však vzpomenu na nedávnou diskusi o třetím, protikomunistickém odboji, vyvolanou smrtí Milana Paumera, zamrazí mne ještě jednou. Pro většinu lidí je zkrátka teroristou každý, kdo působí mimo platné systémy, a střílí tedy bez úředního rozkazu nebo povolení...

Autor je politolog

Spustit audio

Více z pořadu