Josef Mlejnek: Nabucco aneb plynová árie

20. únor 2009

V době vrcholící plynové krize u nás sice lidé nemrzli jako v Bulharsku, lid však přesto od svých politiků potřeboval ujištění, že jeho budoucnost má nadějné vyhlídky - že se ohřeje, zapne doma všechny elektrospotřebiče, bez nichž dnes moderní člověk nedá ani ránu, že se ekonomika zase rozběhne, zkrátka, že bude dobře. Na otázku, jak se dostat ze spárů nespolehlivé vrtošivé Ukrajiny a rostoucího sebevědomého Ruska, mohou dodnes občané od premiéra a jeho ministrů slyšet cosi, co zní jako pokus o minimalistickou operní árii: stále opakovaná slova Nabucco, Nabucco, Nabucco...

Nabucco je název opery Giuseppe Verdiho z roku 1842, pojednávající o osvobození Židů z babylonského zajetí. Nicméně tehdy v ní obyvatelé Apeninského poloostrova, jimž dnes říkáme Italové, snadno nalezli paralelu a zdroj emocí pro úsilí směřující k vybudování jejich národního státu. Název opery vznikl zkrácením jména biblické postavy - krále Nabuchodonozora.

Proč se ale takto jmenuje i projekt plynovodu, o němž premiér Topolánek nedávno prohlásil, že "podporuje svobodu, nezávislost a mír"? Každopádně lze vyloučit, že by název měl symbolizovat naše vysvobození z ocelově přívětivého pohledu Vladimira Putina a úkladů lstivé ukrajinské premiérky. Na internetové stránce společnosti se uvádí následující "jménotvorná" historka: první zasedání konsorcia prý proběhlo ve Vídni a po jeho skončení se účastníci odebrali do Státní opery na Verdiho operu. Následovala večeře, na níž se diskutovalo o jménu projektu - a jelikož byli všichni ještě plní hlubokého uměleckého zážitku, název byl na světě. Kulturnost dnešních manažerů zřejmě nezná hranic - ještěže tenkrát nedávali třeba Cosi fan tutte, neboť to se, na rozdíl od něžného pohlaví, o plynovodech říci nedá.

Nabuccem totiž vlastně není co dopravovat. Původně měl přivádět plyn nejen z postsovětské Střední Asie, ale i z Íránu. Nicméně na Írán nyní platí embargo, a i kdyby ne, museli bychom se - kvůli větší svobodě - nějak dohodnout s Mahmúdem Ahmadínežádem. Pak se také pro Nabucco počítalo s plynem turkmenským. Jenže - třetinu turkmenských zásob již objednal ruský Gazprom, druhou třetinu Číňané. Teoreticky zbývá třetina, ale těžko uvěřit tomu, že by si ji Gazprom nepohlídal. Zbývá plyn z Ázerbájdžánu, jehož je však málo a kvůli ázerbájdžánské trošce se celý projekt nevyplatí. A údajně spolehlivé Turecko, přes které má plynovod vést, navíc přestává být bezpečné, neboť v něm nabývají na síle islamistické proudy.

Celé slavné Nabucco je tak nyní spíše velkou bublinou, kterou se sice někteří politici pokoušejí oživit, jež však v dohledné době patrně splaskne. Ještě dlouho ale může sloužit jako divadelní kulisa, před níž se postaví různí tribunové a budou svůj lid ujišťovat, že mu jsou schopni zajistit teplo pro tuto epochu. Od opery jsme tak přes imaginární trubky dospěli až k operetě.

Bohužel, ke smíchu a veselí není důvod. Sen o Nabuccu má totiž velkou vypovídací hodnotu. Byť venku zuří vánice i ekonomická krize, stále je nám dobře, máme teplo, máme co jíst, utrácíme, bavíme se, žijeme. Ale aby mohl karneval pokračovat, potřebujeme zdroje. Ty plynové nám může poskytnout - metaforicky řečeno - buď Putin, nebo Ahmadínežád. Jeden Nabucco lepší než druhý. Chceme-li se i v příštích zimách zahřát, musíme se domluvit buď s Ruskem, nebo s muslimskými státy, nebo s oběma. Nedomluvíme-li se, zmrzneme.

To je nadělení! Co teď? "Va, pensiero, sull'ali dorate... (Leť, myšlenko, na zlatých křídlech)," začínají Židé ve Verdiho Nabuccu svůj žalozpěv...

Autor je politolog

Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.