Josef Mlejnek jr.: Rušení Senátu a stroj času
Po senátních volbách se jedním z témat české politiky stalo rušení horní komory. Začal s tím Andrej Babiš, rozmrzelý z výsledků kandidátů svého hnutí. Přidal se i prezident Miloš Zeman.
Andrej Babiš posléze svoji představu specifikoval myšlenkou na vyplácení doživotní renty senátorům, pokud by souhlasili se svým rozpuštěním. Prý se inspiroval ve Švédsku, kde se druhé komory zbavili s pomocí podobného opatření.
I kdyby čeští senátoři na Babišovu „obchodní nabídku“ kývli, stejně se sami rozpustit nemohou, neboť by k tomu byl nutný též souhlas Poslanecké sněmovny. I z toho je patrné, že Senát lze považovat za pojistku demokracie, poněvadž s ústavou se dá ve dvou komorách hýbat hůř než v jedné.
Současné návrhy ale nejsou ničím novým. „Mohu potvrdit, že o tom v budoucnosti zauvažujeme. Stačí se podívat, jak obrovský nezájem mají voliči o Senát,“ sdělil na podzim 2004 premiér Stanislav Gross.
Jeho ČSSD tehdy nezískala žádné senátorské křeslo a volební účast ve druhém kole činila 18,41 procent, tedy zhruba o tři procentní body více než letos. Senátní volby tenkrát drtivě vyhrála ODS, která obsadila osmnáct křesel ze sedmadvaceti.
"Prohrál jsem svými chybami"
„Návrh na zrušení horní komory parlamentu nevidím jako reálný. A navíc – není správné po prohraném zápase chtít zrušit hřiště,“ okomentoval výstižně Grossova slova předseda KDU-ČSL. Ovšem pozor – v té době se jmenoval Miroslav Kalousek.
K „topce“ bylo tenkrát ještě daleko, Karel Schwarzenberg vlastně právě začínal svou politickou dráhu, když získal senátorské křeslo na Praze 6, a to v dresu koalice US-DEU a ODA. Pokud někomu z posluchačů tyto zkratky už nic neříkají, nevadí, jde o již zaniklé politické strany z dávno zašlých časů.
Z pohledu do minulosti si člověk často odnese zvláštní pocit, že ve srovnání s přítomností bylo všechno zcela jiné, ale zároveň, v principu, též úplně stejné. Což myslím platí i pro české senátní volby z podzimu 2004.
A kdyby snad Andrejovi Babišovi nevoněly rady od Kalouska, byť ještě v lidovecké fázi jeho vývoje, lze mu nyní nabídnout jen 12 let starý postřeh jistého Martina Komárka, tehdy hlavního komentátora deníku Mladá fronta Dnes, dnes poslance za Babišovo ANO: „Když má jeden vysoké sebevědomí a víru ve vlastní schopnosti, řekne si: prohrál jsem svými chybami. Nebo: soupeř byl lepší.“ Komárek sice mínil Grosse, ale i na jeho současného šéfa to padne jako ulité. Měl by se zkrátka k volební porážce postavit jako sebevědomý muž a příště prostě víc makat.
Jeden parametr byl však ve srovnání dneškem přece jen hodně odlišný. „Kdo volí kandidáty ODS, volí českého prezidenta,“ agitovala na volebním plakátu této strany zpěvačka Lucie Bílá.
Zavedením přímé volby hlavy státu přišel Senát o jednu ze svých zásadních pravomocí, a pokud časem nějaké významné nezíská, volební účast se asi nezvedne a do Senátu si pak opět snadno kopne kdejaký neúspěšný zhrzenec.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.