Josef Jelen, kněz i normalizátor

4. únor 2016
Josef Jelen

Odvážný katolický kněz – a normalizační autor pokleslých veršů, oslavujících vládnoucí komunistickou stranu. To vše v jedné osobě spojil Josef Jelen.

Kněz, kazatel, vězeň…

Rodák (1921) ze Strakonic pocházel ze zbožné rodiny, otec byl malířem a pozlacovačem. Po maturitě na pražském arcibiskupském gymnáziu v roce 1941 odešel do theologického učiliště redemptoristů v Obořišti, kde studoval i jeho starší bratr. Roku 1946 byl Jelen vysvěcen na kněze a odešel do kláštera redemptoristů v Plzni. Záhy se z něj stal oblíbený kazatel. Státní bezpečnost zjistila, že na mše, při nichž kázal, chodilo i tisíc pět set věřících, zatímco ostatní kněží měli v kostele během mše kolem dvou stovek katolíků.

Jelen měl básnický přednes, věřící také po únoru 1948 čekali, až se v jeho kázáních objeví narážky na politickou situaci nebo citace z vysílání londýnského rozhlasu. Jelen patřil mezi odvážné kněze, v létě 1949 věřícím přečetl pověstný pastýřský list Hlas biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky. Biskupové v něm varovali před politikou komunistické strany, která se snažila omezovat práva a svobody katolíků. Čtení pastýřského listu se komunistická Státní bezpečnost snažila všemožně bránit. V říjnu 1949 byl Jelen zatčen a po několikaměsíčním vyšetřování odsouzen na tři roky. Z vězení vyšel na podzim 1952.

Josef Jelen dovedl napsat angažovanou báseň téměř k jakékoli příležitosti.

Básník…

Už od dob studií psalJosef Jelenverše, tiskem vyšly poprvé v roce 1940 v časopisu Akord. Další sbírky vyšly po válce. Šlo o křesťanskou poezii, kterou někteří literární kritici označují za téměř „barokní“. Touha stát se básníkem jej vedla až k pochybám o svém životním směřování: „Po celý rok noviciátu jsem se rval s jedinou myšlenkou: budu moci jako řeholník psát verše? A po celou dobu studia jsem se dotazoval: do jaké míry budu moci pracovat literárně?“ řekl Jelen v šedesátých letech.

Ještě v roce 1946, krátce před vysvěcením, se zabýval myšlenkou zanechat teologických studií – ale s ohledem na rodiče tak neučinil. Jelen měl ctižádostivou povahu a trpěl nezvladatelnou touhou po popularitě. Rád hovořil o „známostech“ s Jakubem Demlem nebo Vítězslavem Nezvalem. Verše psal Jelen i ve vězení, kde jimi hodiny a hodiny unavoval svého spoluvězně, literárního kritika a editora Bedřicha Fučíka.

Normalizátor…

Po odpykání trestu nastoupil Jelen opět do duchovní správy. Byl to ale „jiný“ Jelen. Podle svědectví ve vězení „přečetl řadu politických knih a vyslechl mnoho politických přednášek“. Věřící v místech jeho působení po roce 1952 byli zaskočeni mírou Jelenova aktivismu: pomáhal místním národním výborům, na prvního máje vyvěšoval československou i sovětskou vlajku, vyzýval k účasti ve volbách, chodil v civilu, četl Rudé právo a Svět sovětů… V březnu 1963 odešel z duchovní správy a vnitřně se rozešel i s katolickou církví. Přijal civilní zaměstnání na ministerstvu kultury.

Na konci šedesátých let pracoval v redakci Květů a Rudého práva a v dubnu 1970 přichází jako normalizátor do Československého rozhlasu. Stává se šéfdramaturgem s jediným úkolem: normalizovat redakci rozhlasových her a navést ji na novou, angažovanou vlnu.

Jelen sice během roku napsal tři rozhlasové hry (v archivu Českého rozhlasu se nedochovaly), z rozhlasu ale nakonec v červenci 1971 odešel, protože nejspíš nebyl dostatečně tvrdým normalizátorem. Stal se členem normalizačního přípravného výboru Svazu českých dramatických umělců a až do roku 1976 byl zaměstnancem Svazu. V roce 1971 také vychází jeho básnická sbírka Znám onu ruku, oslavné verše k padesátému výročí vzniku KSČ.

Knihy Josefa Jelena, jedna ze tří zcela plných krabic.

Podobných sbírek napíše Jelen v dalších letech víc, dokázal „básnit“ ke každému významnému výročí. Jeho sbírky se staly na pultech ležáky, sám Jelen byl vnímán jako básník druhé, ne-li třetí kategorie; jako člověk, který využil normalizace a pokusil se protlačit na místa uvolněná po kvalitních spisovatelích, kteří buď po roce 1968 emigrovali, nebo nemohli publikovat.

Spisovatel…

Už na počátku 60. let, kdy ještě působil jako farář v Trutnově, začal sepisovat knihu. Vyšla v roce 1972 pod názvem Stín katedrály a Jelen v ní popsal své roky v Turnově. Na jediném případu machinace s pravidelnými finančními sbírkami věřících vykreslil celou církev jako společenství pokleslých duchovních, kteří zbožnost jen předstírají a ve skutečnosti jsou to zloději, udržují styky se ženami, opíjejí se, baží po moci a o duchovní službu se nezajímají.


Na počátku sedmdesátých let se podobná próza normalizačnímu režimu hodila a Jelen neformální režimní objednávku vyslyšel. Do zákulisí církve zavede čtenáře i novela Rekviem za kardinála (1985).

V samizdatovém časopisu Sursum vyšla recenze: „Kardinál obklopen zbabělci a vyděrači, řeholní představená jako kuplířka, prostopášní kněží. Až na předposlední stránce se objevuje kardinálův komunistický bratr, jen proto, aby mohl být zatčen gestapem. Za použití všech historických i nehistorických postav a klepů o Masarykovi, Háchovi, Kordačovi a dalších je zkonstruován prý vzácně objektivní pohled ze samého nitra církve.“

Důvěrník a agent…

Více než dvacet let byl Jelen spolupracovníkem Státní bezpečnosti. Pomineme-li období před Jelenovým uvězněním, začala se StB o Jelena zajímat znovu v roce v roce 1954. Nejpozději od roku 1960 byl Jelen estébáky pravidelně kontaktován. Rozhovorům se nebránil, pravidelně přinášel informace z církevního prostředí. „Je třeba jej držet na uzdě a chránit před přílišnou horlivostí a popularitou,“ zapsali si pracovníci Státní bezpečnosti z Hradce Králové, kteří měli Jelena na starosti. V srpnu 1962 jej bez problémů naverbovali jako informátora (spíše se jim vnutil), v únoru 1971 byl převeden do kategorie A (agent).

Josef Jelen napsal Stín katedrály nejen jako román, ale také jako filmový scénář. Nebyl nikdy realizován.

Dokud sloužil v církvi, přinášel zasvěcené informace o názorech kněží ze svého okolí – a později informoval i o životě umělců a novinářů, se kterými se stýkal. Používal krycí jméno Hamlet a byl hodnocen jako „obětavý a iniciativní“. Do října 1988, kdy s ním Státní bezpečnost spolupráci ukončila, jí předal nejméně 753 zpráv. Některé se dochovaly dodnes.

Zlomený člověk…

Josef Jelen publikoval v devadesátých letech většinou už jen v Haló novinách. Hned od začátku roku 1990 se sice snažil obcházet křesťanská nakladatelství, pro svoji kontroverzní minulost byl ale odmítán. Nakonec zakotvil u nakladatelství Orego. Vyšly mu paměti (1998) a některé další prózy, básnické sbírky vydával v posledních letech často vlastním nákladem. Trápily ho zdravotní problémy, na veřejnost pronikly informace o jeho spolupráci se Státní bezpečností.

Nejspíš prošel v závěru života posledním významným zlomem, návratem k víře. Jeho předposlední sbírka, rozmnožená na kopírce na Velikonoce 2005, končí místo tiráže jednoduchým rozloučením: „S vírou ve Vzkříšení – autor“. Na Vánoce 2005 si Jelen nechává na kopírce rozmnožit poslední sbírku Ecce Homo. V srpnu 2006 umírá v Praze.

Oslavné budovatelské básně i dětská leporela. Dvě tváře poezie Josefa Jelena.

Kým skutečně byl Josef Jelen? Jaké je jeho místo v české literatuře a co vedlo k tak velkým životním zvratům? Na to se pokusí odpovědět literární historik Eduard Burget v pořadu Portréty na Českém rozhlasu Plus ve čtvrtek 4. února 2016 ve 20:10 hodin.

Spustit audio
autoři: David Hertl, Jan Bartoněk