Jiří Stránský: Umíme spolu kvůli mobilům ještě vůbec mluvit?

13. září 2018
Některé školy zakázaly používání mobilních telefonů

Jelikož si někteří posluchači stěžují, že mě večer nemůžou slyšet kvůli jiným povinnostem a v archivu neumí hledat, Český rozhlas Plus mě druhý den bude opakovat ráno (pro ty, co jedou či se sunou autem) a pak snad ještě dvakrát. Což je pro mě pocta, taky ale patřičná kontrola.

A k tomu si ještě musím dávat pozor na pusu, jelikož se nesluší, aby veškerá pravdomluvnost kandidátů jak na křeslo senátora či senátorky, tak do rad více než 6000 obcí byla obzvlášť během voleb zpochybňována nějakými nejapnými blbouny.

Jiří Stránský: Nejjednodušší je pravda, proto se tak dobře pamatuje

Srpen 1968

Asi vás většinu zklamu, ale na to, jak málo uplynulo času od 21. srpna, nikdo z nás nemá dost odstupu, aby si myslel něco jen svého.

Sice se za takového nepovažuju, ale stačí nějaké slovo, které má víc významů a hned je z toho malér. Naštěstí zákon veřejnoprávní média hlídá a nic takového nedopustí. To spíš budu mít problémy se svou pravdomluvností, když se po mně bude chtít, abych něco řekl či napsal po blížících se volbách.

Jelikož – a to ostatně většinou víte – mě strana a její skvělá justice po ještě skvělejších výsleších dovolila, abych mohl být skoro deset let zavřený a celou tu dobu se napravoval (v radioaktivitě to šlo dobře), s návratem domů jsem si především po prvním turnusu v radioaktivitě přinesl všelijaké neduhy, na rozdíl od jiných mě však – jak říkají lékaři – sama od sebe držela naživu právě ona. Někdy se to daří víc, někdy míň, ale pořád tu ještě jsem. Musím však svému stálému pokusu o zdravé bytí pomáhat.

Raději poslušní s mobilem?

Proto denně (někdy i dvakrát) seběhnu dolů k Vltavě, vyjedu si autobusem až na pankráckou rovinu, a tamodtud jdu zase pěšky domů. Dohromady nějaké tři kilometry. Předtím jsem chodil do kopců, jenže v těch vedrech mi to doktoři (znalí některých mých umanutostí) vlastně zakázali – nechtěli, abych několik let jejich opravdu usilovné práce na rozšiřování mých plic kazil hraním na frajera.

Jiří Stránský: Zdivočelá země? A co tu ještě pohledávám

Jiří Stránský

Je to horší, než jsem čekal, ale pořád to zvládám, i když to trvá o dost dýl i proto, že mi přibývají zvědavosti. Ne moje. Tím to je zajímavější.

Autobusy bývají brzy ráno plné, zdejší číslo 118 obzvlášť – je tady kolem hodně škol (do jedné z nich půjdu za nějaké tři týdny volit). V každém případě studenti i žáci převládají, a když čekají na autobus, mluví jeden přes druhého.

Ale od okamžiku, kdy do autobusu vstoupí, zmlknou a vytáhnou mobily. Málem jako by někde visel zákaz mluvit nahlas: i dospělí, dokonce i manželé či milenci se usilovně věnují svým mobilům. Pokaždé – autobusy, kde se mládenec s děvčetem líbají a muž se ženou si cosi povídají, tady nejezdí.

Jiří Stránský: Jak poznat estébáka na několik metrů

Jiří Stránský

Všechny vás zdravím v příjemně ochlazeném podvečeru. Před chvílí jsem vypnul televizor, což v poslední době dělám čím dál častěji.

Jsem si jistý, že jste si toho taky všimli, ale – stejně jako já – jste nanejvýš schopni nad tím krčit rameny. Ale mně se to zavrtalo do hlavy: co by se stalo, kdyby ty mobily něco umlčelo. V autobusu asi nejde vzít košík (jako to dělají někteří kantoři ve školách) a mobily do něj vybrat, čímsi označit a při výstupu vrátit majitelům. Možná by šlo pokaždé nabídnout funkci výběrčího mobilů nějakému studentovi za několik zadara jízd.

Už vás taky napadlo, že kvůli mobilům a snad i televizi jsme ztratili schopnost spolu mluvit? A co všechno to znamená? Že jsme radši poslušní s mobilem a ne neposlušní bez omylu? To snad ne!