Jiří Stránský: Jak poznat estébáka na několik metrů

Nejsem už ochoten přistoupit na řeči žen a mužů, na nichž poznám ještě před jejich prvním slovem, že budou lhát. A těch je pořád víc.

Čtěte takéJiří Stránský: Lump a lhář Ferdinand Peroutka

Mám takovou dost smutnou radost: v rámci nejen oslav, ale i připomínání sta let republiky došlo i k opakování dokumentárního seriálu ZTRÁTA PAMĚTI, který podle mého námětu natočil už nežijící režisér Milana Maryška.

Ten Maryška, jenž podal zprávu o sovětských koncentrákách, v nichž zahynuly miliony občanů Sovětského svazu, kteří se – ať už z jakýchkoliv důvodů – znelíbili Josefu Stalinovi a jeho partě. Ano, tomu Stalinovi, kterého dodnes uctívají leckteří komunisti, například soudružka Semelová. Taky jeden místopředseda té strany, jejíž ideologie je i v našem zákonodárství označena za zločinnou.

Ve zmíněných dokumentech ženy a muži, které v 50. letech minulého století v rámci třídního boje označila KSČ za nepřátele státu, prostými slovy (aby jim každý rozuměl) vypráví o způsobech zacházení estébáckých vyšetřovatelů a jejich bijců, ať už estébáckých, či Reicinových óbezeťáckých, k niž – jak se říká – patřil i jeden poslanec.

Husí kůže z lumpů

Mezi vyslýchanými byly i ženy, například skautka Dagmar Skálová, odsouzená na doživotí, která si „odseděla“ 16 let, snad nejvíc ze všech. Traduje se o ní historka, jak se bachařka odvádějící ji od soudu divila, že se usmívá. Dagmar Skalová, skautsky zvaná Rakša, vysvětlila: „Mám jen doživotí…“

Čtěte takéJiří Stránský: Skautství Tomíka Okamury

Dagmar Skálová ve Ztrátě paměti taky vypovídá. Navzdory Parkinsonově chorobě vypráví s nadhledem a občas i úsměvem. Co nejstručněji. Detaily z mučení jsou pod její úroveň.

Potom, co jsem ji poprosil, aby v Maryškově dokumentu vydala své svědectví, mi řekla, že kromě Parkinsona má ještě jednu chorobu, ale na tu že je pyšná – že jí řekli, že má idiosynkrazii. Že i v roce 1999, kdy Milan Maryška dokument dokončil, pozná estébáka už na několik metrů: pokaždé jí naskáče husí kůže. Smála se: „Tuhle nemoc jsme měli dostat mnohem dřív, co říkáš, Jíro…“ Přiznal jsem se jí totiž, že tuhle chorobu mám taky.

Najděte si slovo IDIOSYNKRAZIE ve slovníku cizích slov. Moc mi ta nemoc pomáhá. Za ta léta vylepšená už natolik, že mi naskakuje husí kůže (někdy velikosti pralinek) i při dívání na televizní obrazovku. Tak se nedivte, že se často bavím i ve chvílích, kdy ostatní kavárenští povaleči mají vztek z toho, co tihle dobráci a dobračky vyvádějí s naší republikou.

Čtěte takéJiří Stránský: Potkávat Milošovy lidičky, z nichž čiší, že se mají rádi

Takže prosím: vztek není dobrý rádce. Ani touha se mstít. Tahle naše republika přežila už leccos, přežije i tu partu, co se pyšní, že se šesti procenty a několika desetinami hlasů dovedou vydírat hádejte koho. A na kolik z nich mi taky naskakuje husí kůže. Rakša mi tenkrát řekla: „A víš z koho mám taky husí kůži? Z lumpů. Taky jste jim v base říkali levingstoni?“