Jiří Stránský: Potkávat Milošovy lidičky, z nichž čiší, že se mají rádi
Je to úleva: nejpozději na Plusu hovořím před sedmou večer a včera touhle dobou svítilo slunce.
A předevčírem či kdy se měsíc chystal být úplňkem či čerstvě napečeným lívancem, i když už lezl nahoru, jsem si v autě musel sklopit clonu proto, že dělníci rubali pravobřežní vozovku, aby se skvělým sportovcům 6. května dobře běžel maraton.
Karel Hvížďala: Miloš Forman jako náčelník Bromden. Chtěl vidět, jak to vypadá na druhé straně
Jako Milan Kundera je náš první světově uznávaný romanopisec, tak Miloš Forman byl náš první v celém světě respektovaný filmový režisér. Škoda jen, že na světovou slávu dosáhli oba až jako cizinci: První je dnes Francouz a druhý byl Američan.
Den předtím mě přivezla z nemocnice dcera a – čekaje na ni – jsem ze všech těch pylů a jiných neustále dostával podněty ke kýchání či utírání nudlí. Byl jsem v tom času už zaopatřen proti všem možným alergiím a proto pln naděje, že vše dobře dopadne.
Ne, ne, nebojte: předchozí slova se nedají přenášet ani rozhlasem. A mám s tím v posledních měsících až moc bohatou zkušenost – dvakrát mě to zahnalo do motolské pneumologie. Pár hodin potom, co přišla zpráva od Martiny Formanové, že Miloš poodešel.
Po Miloši Formanovi pojmenují ve Starých Splavech ulici
Ve Starých Splavech na Českolipsku pojmenují některou z ulic po režisérovi Miloši Formanovi. Ten velmi často jezdil do tamního penzionu Rut, který postavili jeho rodiče.
Mě osobně se to dotklo jinak, než lidí kolem něho – znali jsme se několik desetiletí a byli jsme každý odjinud. I minulostí svých rodin. Ale oba jsme hráli docela dobře mariáš (i pauzírovaný) a scházeli jsme se u rodičů současného šéfa Galerie Kodl Martina.
Během té doby jsem se dostal jako asistent a pak pomocný režisér k Martinu Fričovi (na film Hvězda zvaná pelyněk), a jako takový jsem byl snad třikrát nasazen jako asistent k Milošovi vlastně díky Ivanu Passerovi, který za války (když matka mé ženy byla internována ve svatobořickém lágru coby manželka pilota válčícího v britských službách) chodil s mou ženou někde u Kolína do obecné školy.
Patřit k někomu je cosi jako zázrak
Až mi jednou dcera z výletu po Francie s budoucím mužem zavolala a řekla mi, že mi někoho dá, a ten někdo byl Miloš, otec jejího budoucího muže Petra. A docela brzy jsme byli společnými dědečky první vnučky.
Ranní úvaha Petra Fischera: Forman – Černobílý a barevný
Smrtí režiséra Miloše Formana odešel ze světa další kus zlatých 60. let, která mají blyštivou aureolu nejenom u nás, ale i v zahraničí.
Spousta lidí má společné vnučky s někým jiným, ale proto o tom nemluvím. Mluvím o tom proto, že jsme s Milošem k sobě přes své děti i praděti patřili, majíce už dlouhou zkušenost, že patřit k někomu je cosi jako zázrak, který funguje i přes velkou louži. A když je to omotáno úsilím dělat, co děláme, opravdu nejlíp, najednou - když Miloš neboli Losos poodešel – zjistíte, že pro nějakého pana Jocha musel být Miloš osinou v zadku.
Dokonce bych řekl, že i z toho měl Miloš radost. Třeba si teď vzpomenete, že Milošovy filmy jsou o lidské malosti, o lidské nenávisti k jakékoliv jinakosti, o tom, jak se neodpouští úspěch. A zároveň vám zašumí v uších, že takové lidi neustále někde potkáváte.
Že jejich přesvědčovací armáda to do nás cpe všemi možnými způsoby. Nejen koblihami. A že jsme pro ně blbci, když odmítáme pochopit, že tahle země, která právě slaví svých sto let, je jen firma s jediným šéfem. A že je mnohem lepší potkávat ty Milošovy lidičky, z nichž čiší, že se mají rádi a on že je taky.
Naslyšenou. Snad mě zase budete slýchat častěji. A bezy odkvétají a enciány neboli hořce jsou tak modré, až z toho oči dostávají motolici. Tak.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
