Jiří Stránský: Štiřínský zámek
V pátek jsem otevřel noviny a že si je - jako pokaždé, abych si moc nekazil den - prolistuju, ale najednou mé oči přitáhl titulek oznamující, že ministerstvo zahraničí se chystá prodat zámek Štiřín. Včetně citovaného prohlášení ministra, že je to reálná úvaha zejména s přihlédnutím k finanční stránce celé věci. A když jsem se pak podíval na internet, že je tenhle zámek, do kterého nejdřív strana a vláda a pak svobodná vláda svobodné země vrazily velké množství stovek milionů, k mání za pouhou jednu stovku...
V takové situaci se i obecně doporučuje smích spíš než nadávky. I na stará kolena jsem totiž zůstal skautem, a pokud to jde, snažím se příliš nevzdalovat od dikce jak skautského zákona, tak skautského slibu. Někdy to úplně nejde, ale snažím se. Své skautství jsem samozřejmě připomněl záměrně. Zámek Štiřín byl totiž skautským majetkem. To bych ale začal odprostředka.
Za první republiky měl skautský majetek cenu kolem 25ti milionů poctivých předmnichovských korun. 28.10.1940 (v to datum jistěže schválně) nacisti skauty (Junáka) rozpustili a celý majetek předali hitlerjugendu. O prázdninách tomu předcházejících jsem na vlastní kůži pocítil i já coby vlče společně s Frantou Nepilem (jemuž by toto úterý, 10.2. bylo 80) a ostatními, jaký byl rozdíl mezi ideami skautingu a nacistických mládežníků neboli hitlerjugendu. Vyhnali nás z nižborského tábora klacky. Po květnu 1945 celý majetek hitlerjugendu (včetně bývalého skautského) obsadila (už tehdy pěkně rudá) Ústřední rada odborů a jaksi se neměla k tomu, aby něco vrátila. Jediné, co se náčelníku Plajnerovi podařilo získat, byl dům bývalého německého divadla Kleine Deutsche Bühne na Senovážném náměstí (ovšem jen jako tzv. národní správu - prý prozatím).
A konečně se ocitáme u štiřínského zámku. Ten si skauti odkoupili z německého majetku. Nebyl drahý, sotva s jednou hvězdičkou (ve srovnání s dnešními pěti hvězdičkami), ale měl pro skauty jednu velikou přednost: byl kousek od Prahy, a přitom uprostřed přírody a s parkem, kde se mohly postavit stany a pořádat takzvané lesní školy, byla zde knihovna, archiv, muzeum a hlavně možnost po celý rok ubytovávat zahraniční skauty. Jenže tahle idylka byla mnohem kratší než ta předválečná - kdepak skauti a komunismus! Skautský majetek přešel na SČM neboli svaz čsl. mládeže. Brzy se ale zámek zalíbil papalášům, až skončil v majetku ministerstva zahraničí. Když pak na sklonku roku 1989 čas oponou trhnul a komunisté - na rozdíl od nacistů - v rámci sametu a rukavic přes držku nedostali, tím pádem zbylí soudruzi na ministerstvu zahraničí neviděli důvod, proč štiřínský zámek skautům vrátit. A začali za státní peníze dávat zámek do pucu. Aby všichni ti zástupci demokratických států, co sem jezdili za presidentem Havlem, měli kde na úrovni bydlet a kde na úrovni demokraticky konferovat. Takže i koupelny se každá přestavěla bratru za půl milionu i více. A skauti měli smůlu. Takový barák, do kterého se vrazily takové státní peníze, přece nemohli dostat zpátky!
Takže skauti museli podat žalobu. Krajský soud shodil se stolu všechny námitky právníků ministerstva, respektive jeho konferenčního zařízení Štiřín jenže nakonec rozsoudil, že polistopadoví skauti sice jsou ideovým nástupcem Junáka poválečného, leč mají od roku 1989 schválené nové stanovy, čímž vznikla nová právnická osoba, která s právnickou osobou Junák, která zanikla v roce 1948, nemá nic společného. Že se tedy žádná právní kontinuita nekoná. Soudce se pak velice omlouval, že byl pod velikým nátlakem. V tom smyslu. že by se - třeba - do toho začalo šťourat, jak to, že se tam utopila taková spousta státních peněz, a najednou by tam ministerstvo zahraničí bylo v nejlepším případě nájemníkem! Z jehož nájemného by mohl žít celý český skauting...
Ovšem na tuhle hanebnou konstrukci kupodivu přistoupil i Ústavní soud, ačkoliv předtím ve sporu o Lidový dům nalezl, že právní situace po únoru 1948 byla tak atypická, že na ni nelze uplatňovat běžné právní normy. Takže sociálním demokratům byl Lidový dům vrácen - kdo by to řekl. Zamini dále uplatňovalo, že restituci brání důležitý veřejný zájem. Jedině téhle námitce lze přiznat (v právnickém ptydepe) určitou váhu - konferenční centrum v zámku Štiřín totiž - kromě jiného - provozovalo veřejný dům. Nádhera.
Mezitím se zámek Štiřín dostal do obecné pozornosti díky ministru Kavanovi a jeho panu Srbovi a dalších, do zámku se dostaly dokumentaristické kamery a ukázaly, že zámek Štiřín se chystá ze čtyř hvězdiček přejít na pět. Hodinky s vodotryskem. Od golfových trenažerů až po masáže všeho druhu. Tohle vrátit skautům? Už ministr Cyril Svoboda pochopil, co se stalo. A ministr Schwarzenberg konal a požádal příslušný odbor, aby se skautům postaral o nějakou důstojnou náhradu.
I proto mám strach, že pár soudruhů na ministerstvu chce využít ministrovo nesmírně náročné a vysilující angažmá pocházející z českého předsednictví EU a pod záslužně vyhlížejícím zdůvodněním, že takový balast si ministerstvo v krizi nemůže dovolit a ještě na tom vydělat, chce zámek rychle střelit za hubičku kamarádům, co jej za mnohonásobně víc hubiček takzvaně střelí a... A pak se takzvaně šábnou. Nechci aby se to podařilo. Zvlášť těm, kvůli nimž za totáče nejvíc platilo heslo, že kdo nekrade, okrádá svou rodinu. Tak. Spíš už by mělo - skoro po dvaceti letech - platit Masarykovo nebát se a nekrást.
Autor je spisovatel
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor


Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.