Jiří Stránský: Cesta tramvají aneb Krize vztahů

A tak jsem nastoupil do tramvaje číslo osmnáct a jedna velice pěkná mladá slečna okamžitě vyskočila, že mě pustí sednout - a učinila tak s takovou rozhodností, že jsem se ani neodvážil zažertovat, že děkuju, že postojím že už jsem seděl deset let a to že stačí. Ani jsem se nestačil urazit, že vypadám na to, že mě musí pouštět na sedadlo. Nabídl jsem se, že jí vezmu na klín aspoň tašku, ale ani na to nepřistoupila, zato mi dovolila, abychom si povídali a - například - společně počítali v sunoucí se řadě aut podél spanilé jízdy naší tramvaje ta, co byla obsazena jen řidičem či řidičkou a jichž byla naprostá většina.

Slečna poznamenala, že takhle asi krize nevypadá, ale že to tak asi musí být, aby zaměstnanci či kolegové těch pánů a dam v audinách a bavorácích a volvech viděli, v čem jejich šéf či kolega přijel. I když si (ta slečna) dovede představit jiný způsob získávání prestiže. A taky že měla ze školy načteny jiné podoby krize než jakých je dosud svědkem.

Nadhodil jsem svou teorii o nenažranosti - a že jsem si ráno přečetl v novinách, že ředitel železnic má měsíčně půl milionu, ale ona na to správně řekla, že to není symptom nenažranosti, ale blbosti, a že jediné, co to může způsobit, bude jásání komunistů, že mají další čárku do volební kampaně. Dodala, že nejvíc jí vadí sobeckost politiků, kteří jenom proto, aby si dokázali svou moc, dovedou způsobit i takovou pitomost, jakou bylo zbourání vlády uprostřed šéfování Evropě. A proto, že si myslí, že mnohem větší českou krizí je krize vztahů, krize všech etických principů, krize morální.

Pak řekla pardon a nashledanou a vystoupila a nechala mě s krizí vztahů samotného. Bylo zřejmé, co ji trápí, taky bylo - pro člověka o dvě generace staršího - vlastně potěšující, že navzdory všemu mediálnímu a jinému elektronickému masírování si tak mladé stvoření uchovává svůj pohled na svět a dokonce o tom umí i hovořit. Na rozdíl od mnohých i vysoce postavených potentátů. Jakož i velkého množství novinářů, jichž úkolem kromě informování by mělo být i kultivování jazyka.

Dojel jsem ke střešovické vozovně, kde se teď - kvůli výluce tramvají na Letné, způsobené budováním tunelu Blanka - sjíždějí všechny vyloučené tramvaje a vlastně i auta a je tam, slušně řečeno, veliký dopravní bordel. Třída Milady Horákové je permanentně zacpaná vozidly všeho druhu, i obrovitými dvacetitunovými náklaďáky naloženými zeminou.

Vystoupili jsme z tramvaje a před přechodem pro chodce zastavilo až šesté sunoucí se auto, zatímco v dalším pruhu - aby nepřišel o místo - se zastavil obří bavorák přímo na bílých pruzích přechodu. V něm mladá žena s velkými tmavými skly, která pánovi, co se jí opovážil říct, že na přechodu by stát neměla, oznámila, že si má trhnout. Asi nohou. A na kulhající paní, která jí pohrozila holí, vyplázla jazyk.

Doma jsem si pustil zprávy a dozvěděl se, že v Ústí mají sraz neonacisté, že město dělá všechno možné, aby jim to umožnilo, neboť si nenašlo dost právních prostředků k tomu, aby jim ten pochod zakázalo a šmytec. Zatímco jeden hejtman se právu vysmívá a prochází mu to. A v jedné nemocnici bojují lékaři o život malinké holčičky, kterou chtěl upálit kdosi podobný těm, co mají v Ústí zelenou pro svůj pochod. Jenže v podvečerech a večerech se miliony lidí raději dívají na telenovely a na dvanáctistý devadesátý první a dvanáctistý devadesátý druhý díl Ulice, než aby jim aspoň blesklo hlavou, že někdy jindy se někomu nemusí líbit, že jsou (od té televize) tlustí nebo hubení nebo šedoocí... možností je moc. Hlavně si všímat svých písečků...

Autor je spisovatel