Jiří Pehe: Co v nás zanechalo 11. září 2001

Jednou z prvních reakcí bylo tvrzení administrativy George W. Bushe, že jsme ve válce s terorismem. To byla sama o sobě podivná a zavádějící definice, protože do války lze jít s jinými státy včetně těch, které praktikují nějakou zhoubnou ideologii, ale je těžké vést válku s čímsi, co bychom mohli popsat nejlépe jako způsob boje. Jakkoliv se tak třeba děje ve jménu nábožensko-fundamentalistického pohledu na svět.

Čtěte také

Dvacet let od 11. září? Sledujeme špatnou předehru, jako kdyby se vrátil čas. Pro Bidena je to teď zničující, uvažuje novinář Anýž

Pro vedení války s terorismem se příliš nehodily ani vojenské prostředky, které měl Západ k dispozici. Armády byly vytvořeny pro boj s jinými armádami, nikoliv s teroristickými bojůvkami, na které by spíše platila poctivá zpravodajská činnost a cílené zásahy s pomocí speciálních komand.

Samotné vyhlášení války s terorismem si ovšem vyžadovalo akci s pomocí existujících prostředků, takže západní země pod vedením USA zaútočily na Afghánistán a později i na Irák.

Američtí neokonzervativci k tomu vytvořili i ideologické krytí v podobě vývozu demokracie. Západní demokracie po 11. září 2001 měly zvítězit ve válce s terorismem i tak, že vnutí silou okupovaným zemím demokracii.

Rozkladné tendence v nitru demokracií

Záhy se ale ukázalo, že zavedení demokracie silou se sice možná povedlo kvůli specifickým podmínkám v Německu a Japonsku po 2. světové válce, ale nefunguje v kulturně a nábožensky velmi odlišných zemích – některých ještě se středověkou mentalitou.

Výsledkem byla jistá kompromitace demokracie, protože vnitřně pluralitní, tolerantní systém nelze nikomu bez diskuze nutit s pomocí vojenské síly.

Čtěte také

11. září 2001: Všichni jsme propojeni a po pádu WTC věřím v kauzalitu, říká Jiří Boudník

Obětí 11. září byly ale i existující demokracie v samotném západním světě. Okamžitě po útocích se vynořily úvahy, jaké svobody mohou být v zájmu větší bezpečnosti potlačeny. A byly též obětovány některé principy a hodnoty – kupříkladu v podobě využívání věznic mimo jurisdikci státu, jako byla ta v Guantánamu, nebo využívání některých forem mučení.

I navzdory varováním expertů obeznámených s fungováním islámských společností se postupně prosazovala nikoliv jen nevraživost k islámskému fundamentalismu coby zdroji terorismu, ale vůči islámu jako takovému. Když vypukla uprchlická krize způsobená válečným konfliktem v Sýrii, vyrojila se celá škála varování před uprchlíky z islámských zemí bez ohledu na to, že mnozí byli v podstatě sekularizovaní.

Západní společnosti jako by v důsledku tohoto všeho zhrubly. Začaly v nich sílit proudy, jejichž představitelé argumentovali, že liberální demokracie je příliš změkčilá a vlastně i dekadentní.

Jejich argumentace tak byla paradoxně dost podobná té, kterou jsme slyšeli od islámských fundamentalistů. Je prý na čase se vrátit k tradicím a skutečným hodnotám, proces emancipace různých menšin a vstřícnosti k migrantům zašel prý příliš daleko.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Teroristou se člověk nerodí

Teroristé z 11. září 2001 tak spustili svými útoky proces v samotném nitru naší civilizace, pod nímž jen občas potřebovali přiložit do ohně v podobě nějakého dalšího teroristického činu. O zbytek se postarali jejich západní duchovní příbuzní, kteří požadovali konec západní otevřenosti k jinakosti i globalizaci coby údajným zdrojům veškerého zla.

Vrcholu dosáhly rozkladné tendence v nitru západních demokracií, a to zatím v podobě vlády Donalda Trumpa, který odmítal větší spolupráci západních zemí a obcházel ve jménu vlády silné ruky některé principy právního státu. Mnozí z jeho fanatických podporovatelů si v nenávisti k liberální demokracii nezadali s fundamentalisty mimo západní civilizační okruh.

Jiří Pehe|foto:Kateřina Cibulka, Český rozhlas Plus

Dvacet let po útoku teroristů na New York a Washington tak Západ stojí na křižovatce. Otevřenější části západních společností hledají namáhavě cesty, jak uniknout z pasti netolerance a obdivu k autoritářství, kterou teroristé nastražili svým útokem v samotném nitru naší civilizace.

Autor působí na New York University Prague