Jiří Leschtina: Mají sankce proti Bělorusku smysl? Lukašenko bude skřípat zuby
Rozhodnutí států Evropské unie uvalit sankce na lidi zapojené do falšování voleb v Bělorusku a do násilných zásahů proti demonstrujícím odpůrcům Lukašenkovy diktatury rozpoutalo další kolo debat, jestli sankce jako takové dávají nějaký smysl.
Jejich odpůrci, podobně jako v případě sankcí uvalených na Rusko po okupaci Krymu, poukazují na to, že země vystavené sankčním postihům to možná donutí k drobným ústupkům, ale rozhodně ne k zásadní změně chování. Problém s takovými úvahami ale spočívá v tom, že měřit dopad sankcí dost dobře nelze. Je možné ho jenom po delší době odhadnout.
Čtěte také
A tak můžeme s potřebnou dávkou odstupu a opatrnosti odhadovat, že bez sankcí Evropské unie by se Rusko na východní Ukrajině chovalo daleko agresivněji, než je tomu nyní – čtyři roky po podepsání druhé minské dohody.
Anebo abychom zůstali v Bělorusku: právě předchozí cílené sankce vůči Lukašenkovi a dalším prominentům jeho režimu nakonec donutily diktátora propustit v roce 2016 politické vězně. Ale je také nesporné, že poté, co Evropská unie sankce zrušila, Lukašenko zase bez skrupulí začal utahovat šrouby.
V debatách o sankcích politici rádi citují amerického politologa a bývalého ministra zahraničí Henryho Kissingera, podle kterého jsou sankce vždy výrazem selhání politiky. Jenže v běhu mocenských konfliktů se často vyskytují situace, kdy okamžité politické řešení není možné. A vyhlášení sankcí pak zůstává jedinou variantou, která stojí mezi politickým rozuzlením a ozbrojeným konfliktem.
Se skřípěním zubů
Rychlé a cílené sankce jsou pak srozumitelným prostředkem, jak nezůstat u planého řečnění a slovních exhibicí a zřetelně demonstrovat odhodlání demokratů trvat na jasných požadavcích a ultimátech. To v případě Běloruska znamená odradit Lukašenka od jakýchkoliv dalších násilností vůči demonstrantům. A přimět ho k produktivnímu vyjednávání s představiteli opozice, která se teprve nyní za dramatické situace dává dohromady.
Čtěte také
Důležité je vyzdvihnout, že EU se nepustila do plošných ekonomických sankcí. Ale chce postihnout vybrané představitele běloruského režimu, kteří nebudou moct vstoupit na půdu Evropské unie a nedostanou se ani ke svým účtům v evropských bankách.
Unijní státy se tak chtějí vyhnout bolavému vyústění plošných zákazů vývozu a dovozu, které podle dřívějších zkušeností s takovými embargy dopadají především na civilní obyvatelstvo a zejména pak na jeho nejzranitelnější, nejchudší vrstvy. A ne na zajištěnou mocenskou elitu, která se dokáže levou zadní vyrovnat s dopady hospodářských sankcí.
Jenže z valné části i proto, že mají konta v zahraničí, jezdí nakupovat do západních měst nebo na dovolenou do milionářských turistických rájů. Tohle všechno milují i prominenti běloruské elity. A řada z nich teď bude mít utrum.
Samozřejmě nejde si dělat iluze, že samotné sankce namířené proti nim rozloží totalitní režim – jeho osud spíš než občané má navíc pořád ještě v rukou Vladimír Putin.
Že ale Lukašenko a jeho mocenská ekipa budou odříznutí od světa svých odkloněných miliard a západního přepychu prožívat se skřípěním zubů, na to můžeme vzít jed.
Autor je publicista
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
