Jiří Frejka – divadlo poetické, nikoli politické

Jiří Frejka (1904–1952) je těžko přehlédnutelným zjevem české divadelní režie. Za svým snem o novém avantgardním divadle šel vytrvale a neústupně už od školních let. U zrodu Osvobozeného divadla byl, když mu bylo jednadvacet – a už tehdy se divadelní kritika zabývala jeho neotřelými přístupy k režijní práci. Ve dvacátých letech byl Frejka hodnocen jako nejvynalézavější režisér experimentálních inscenací poetistického divadla. Nebyl „revoluční“, jako jeho souputníci Jindřich Honzl nebo Emil František Burian, nebyl ani programově levicový. Představení, vzniklá pod jeho režijním vedením, byla spíše poetická, nikoli politická.

A tím vybočoval z tehdy běžného standardu divadelní avantgardy, zaměřené politicky doleva. Přes všechny moderní přístupy si totiž velmi dobře uvědomoval, že režie musí mít především solidní základy; proto velmi záhy začal docházet na divadelní zkoušky za Karlem Hugem Hilarem. A právě Hilar později nabídl Frejkovi práci, která se jen těžko odmítá: místo režiséra v Národním divadle. Převedení Frejkových moderních přístupů k režii do tradiční divadelní scény proběhlo až překvapivě úspěšně. Už po několika letech byly jeho inscenace hodnoceny jako plné nápadů, dynamiky a napětí…

Frejka v Národním divadle působil až do roku 1945 a na této první scéně tak trávil i léta druhé světové války. S útlumem divadelní činnosti se jeho aktivity přenesly i do dalších oblastí – psal filmové scénáře, přednášel v rozhlasu. Je také autorem vzpomínkové knížky Outěchovice (1942), ve které líčí své dětství v hájovně na Vysočině.

Poválečné období zasáhlo Frejku výrazným výkyvem politické situace směrem doleva. Ačkoli se za války s nacisty nijak „nezapletl“, coby režisér, který ta dlouhá léta „mohl“, zatímco ostatní „nemohli“, mu není v Národním divadle obnovena smlouva. Po krátkém období nejistoty odchází do Divadla na Vinohradech, ze kterého během tří let vybuduje respektovanou divadelní instituci, pokračující v tradici „druhé“ pražské scény po Národním. Frejka se na Vinohradech chopil příležitosti, využil zkušeností z Národního divadla a zároveň realizoval divadelní teorie, které formuloval během války.

Na Vinohradech ho však zastihl také únor 1948. Naivní plakátové představy o socialistickém realismu a otrocké přejímání sovětských vzorů i v divadelnictví působilo Frejkovi, který se vždy díval do celého světa, neskutečné utrpení. Tvrdohlavě odmítal nadbíhat diváckému vkusu a pokračoval v náročných dramaturgiích. Postupně došlo k názorové polarizaci mezi ním a mezi divadelní odborovou organizací a organizací KSČ – a tak nakonec je Frejka z Vinohrad v roce 1950 vyštván.

Po mnoha peripetiích odchází do divadla v Karlíně, tehdy odkladiště válečných a prvorepublikových hvězd. Působili zde vedle sebe Oldřich Nový, Vlasta Burian, Jan Werich, Jindřich Plachta… A do toho Frejka se svými vysokými nároky: „Byl tam jako ve vyhnanství, mezi lidmi, z nichž mnozí nebyli zvyklí na způsob jeho soustředěné precizní práce, nebyli zvyklí na vysoké požadavky, které na ně kladl,“ napsal po letech Frejkův žák, režisér Jiří Bělka.

Další útoky na jeho režijní práci, tehdy velmi nebezpečná obvinění z „formalismu“ i dusnou atmosféru politických procesů, z nichž mnohé zasáhly i jeho známé a přátele, už Frejka neunesl. V říjnu 1952 se ve své kanceláři postřelil a po několika dnech na následky zranění zemřel. „Uštvali jste mne,“ napsal v dopise na rozloučenou.

Osobnost Jiřího Frejky připomenou redaktor David Hertl a literární historik Eduard Burget v pořadu Portréty v neděli 11. listopadu 2012 ve 22:10 hodin.