Jindřich Šídlo: Tohle není rok 1989

Petici požadující odchod tehdejších hlavních protagonistů opoziční smlouvy o rozdělení moci v zemi, premiéra Miloše Zemana a předsedy sněmovny Václava Klause, podepsalo 200 tisíc lidí. Atmosféra na náměstí vzdáleně připomínala romantické dny, kdy v komunistickém Československu pukaly ledy.

Karel Hvížďala: Co vyvolává demonstrace

• Upravit
• Smazat

Nejstručnější odpověď zní: absence přímé komunikace s občany i s parlamentem.

Zeman s Klausem nepřekvapivě výzvu ke svému odchodu nevyslyšeli. Se stejným klidem přečkali i podobně masovou demonstraci v lednu 2001 během krize v ČT. A v červnu 2002 získaly ve sněmovních volbách jejich strany dohromady 55 procent a 128 mandátů z 200.

Každá paralela kulhá, časy se mění, ale z historických lekcí je užitečné brát si poučení. Euforie na náměstí je pěkná věc, která ale občas zabraňuje vidět věci reálně.

Probíhající protesty proti nové ministryni spravedlnosti Marii Benešové, premiéru Andreji Babišovi a prezidentu Miloši Zemanovi jsou úplně legitimní. Minulost Benešové, která v roli nejvyšší státní zástupkyně přihlížela masivnímu zneužívání policie a státního zastupitelství v letech 1999 – 2002, nejhoršímu, jaké tato země po roce 1989 zažila, vybízí k plné ostražitosti.

Výraz zoufalství

Ale pak je dobré smířit se s realitou. Andrej Babiš se Marie Benešové nevzdá. Je to předseda vlády s důvěrou, předseda strany, která suverénně vyhrála poslední sněmovní volby a jasně vede ve všech dostupných průzkumech volebních preferencí, žádný otrapa dosazený sovětskými tanky.

Jan Januš: Babiše soud očistí, Benešová v tom nehraje roli

• Upravit
• Smazat

Marie Benešová má za sebou první dny v pozici ministryně spravedlnosti.

Princip, že si předseda vlády má vybírat své ministry, zvlášť když jejich úřad „patří“ v rámci koaliční smlouvy jeho straně, je v zásadě správný, není na něm nic, co by samo o sobě porušovalo demokratické principy. Ano, je to stíhaný Babiš a přeochotná Benešová, ale znova, to je realita, výsledek demokratického procesu.

Je pravděpodobné, že kdyby prezident s předsedou vlády měli tu možnost, utáhli by v české společnosti šrouby: těch náznaků je už dost. Jenže oni tu sílu naštěstí nemají, stojí proti nim síla institucí i celého ústavního systému. A ano, jako varování mohou sloužit i demonstrace.

To, co vidíme na náměstích českých měst, ale nemůže a nebude mít stejné vyústění jako slovenské demonstrace v březnu 2018, kdy po vraždě novináře Jána Kuciaka nakonec odstoupil slovenský premiér Robert Fico – prostě proto, že okolnosti jsou naštěstí jiné, méně tragické.

Jan Jirák: Protesty jsou výrazem frustrace z celkového politického klimatu. Jedna ministryně nezávislost justice neohrozí

Proti jmenování nové ministryně spravedlnosti Marie Benešové včera protestovaly ve městech po celém Česku tisíce lidí. Ohrožuje její jmenování nezávislost české justice, jak se protestující obávají?

A už vůbec se tady neopakuje listopad 1989, jak zaznělo třeba na demonstraci v Plzni. Ne, prosím. Demonstrace roku 1989 byly výrazem protestu proti totalitnímu režimu, v němž neexistovaly svobodné volby, svobodná média, svoboda shromažďování, svoboda čehokoliv. V takové situaci nejsme naštěstí ani vzdáleně.

Jsme v situaci, kdy demokratická opozice nedokáže ani v půlce volebního období najít fungující taktiku, která by ji přiblížila aspoň na dohled ANO a která by zvrátila poměry sil v zemi k nové společenské většině. A upřímně řečeno nevidíme ani moc signálů, že by se něco takového mohlo stát v dohledné době, kterou můžeme pracovně ohraničit příštími sněmovními volbami v roce 2021.

Demonstrace jsou vždycky tak trochu výrazem zoufalství a pokud by opoziční strany poslouchaly pořádně, musely by přes potlesk, který na nich jejich politici sklízejí, slyšet i nedůvěru, kterou protestující vyjadřují i jejich schopnostem.

Můžou o tom přemýšlet hned, jak příště slezou z pódia a budou si spokojeně vychutnávat potlesk davu.