Petr Holub: Dodržel Stanjura rozpočet? Jsou důležitější otázky

Ovšem pravdu má také kritika, se kterou přišla Národní rozpočtová rada, a od které se odrazili další experti nemluvě o politicích stran parlamentní opozice.

Čtěte také

Lukáš Jelínek: Nepoctivý rozpočet projde, vláda by se jím ale chlubit neměla

V rozpočtu se objevily určité nesrovnalosti, například výpadek příjmů u emisních povolenek nebo zvýšení výdajů na podporu obnovitelných zdrojů – to se podařilo vyrovnat jenom díky tomu, že se proti plánu víc vybralo na windfall tax.

Část výdajů se také skryla do mimorozpočtových fondů a schodek ve výši 271 miliard, odpovídající plánu, se podařilo udržet jen díky zapojení pár miliard povodňové pomoci do jiných kapitol. Rozpočet nepřekročil naplánovaný rámec, ale uvnitř se najdou nešvary, které se, bohužel, opakují i v rozpočtu na příští rok.

Nejde o maličkosti

Je správné kontrolovat rozpočet do detailu a je také správné, že to vláda veřejnosti umožní. Ovšem v debatě o rozpočtu přesto nejde v první řadě o maličkosti.

Čtěte také

Petr Holub: Nejhorší rozpočet v dějinách. Proč to říkáte?

Spíše to patří k českému folklóru, že se straníci i novináři přehrabují v číslech a pak se ve svatém hněvu rozčilují nad tím, kolik peněz se ze státního vyplatí školníkům, případně jestli dostaly solární elektrárny hodně nebo málo dotací. Mnohem důležitější je jiný rozměr rozpočtu, o kterém se obvykle nemluví – a čísla slouží maximálně k jeho ilustraci.

Jde o to, že stát včetně obcí a zdravotních pojišťoven každoročně vydává přes tři biliony korun a že se málo mluví o tom, kam tyto biliony, a nejen nějaké drobné miliardy, zamíří.

Jak známo, země Evropské unie utrácejí horentní sumy za sociálně-zdravotní systém, konkrétně v případě Česka přes 1,5 bilionu ročně. Tyto výdaje rostou automaticky společně se stárnutím populace a také spolu s tím, jak si lidé zvykají na vyšší kvalitu zdravotnictví.

Financovat se to daří jen v zemích, které průběžně ekonomicky rostou, případně zvyšují daně. Nebo se omezují jiné výdaje, které by přitom mohly mít větší prioritu, třeba v podobě podpory služeb pro rodiny vychovávající děti.

Čtěte také

Petr Holub: Dávky, dálnice, platy. Těžko chtít před volbami jiný rozpočet

Otázka zní: Jak se k této otázce v uplynulém roce, případně pár minulých letech, postavil ministr financí, celá vláda a Česko obecně? Přece jen jde o naše peníze. Právě v tomto směru se najde největší nedostatek tuzemského rozpočtu, za rok 2024 i za roky předtím.

Šlo by to popsat následujícími slovy: V roce 2019 utratili Češi částku v objemu 18 procent ekonomického výkonu země za sociálně-zdravotní komplex. Po příchodu pandemie vyrostl podíl na HDP na 21 procent a ještě teď zůstává nad 20 procenty.

Nárůst o dvě až tři procenta za zdravotní péči, za důchody a další sociální dávky je odpovědný za vysoký schodek také v loňském roce. V jiných státech takový nárůst nezaznamenali, i když třeba nadále v sociálním sektoru utrácejí víc než u nás.

Nehledejme v tom drama?

Logicky se pak nedostává na další potřebné a možná ještě potřebnější věci, konkrétně třeba na zmíněnou výchovu dětí, kde výdaje státu naopak klesly.

Petr Holub|foto:Kateřina Cibulka, Český rozhlas Plus

Není důvod v tom hledat za každou cenu drama třeba v tom smyslu, že při takové rozpočtové politice za pár desítek let vymřeme.

Stálo by ale za to si rozumně promluvit, jestli vláda utrácí naše peníze přesně tím způsobem, jaký bychom si přáli. Jestli by tedy neměla výdaje někde omezit a někde naopak přidat. Tak zní otázka, která zůstala otevřená i po rozpočtové sezóně 2024.

Autor je reportér serveru Seznam Zprávy