Jindřich Šídlo: Skvěle, parlamentní demokracie je zpátky

Dvaadvacet hodin před hlasováním o důvěře nové vládě Petra Fialy samozřejmě dokázal sledovat kompletně málokdo, včetně poslanců a ministrů. Část veřejnosti to jen utvrdilo v názoru, který se jim úspěšně léta snažil prodávat Andrej Babiš, že se ve sněmovně jen zbytečně žvaní, zatímco kola výroby stojí. Ve veřejnoprávní televizi se vážně diskutovalo o tom, jestli by nebylo možné celou akci trochu zkrátit – to se naštěstí nestalo.

Milovníci skutečné parlamentní demokracie ale museli být nadšeni – na Malou Stranu se vrátila politika, jak má být: s jasně rozdanými rolemi, argumenty i emocemi.

Poslanecká překážka

Čtěte také

Lukáš Jelínek: Ani přes jasnou většinu to koalice ve sněmovně lehké mít nebude

Zvlášť poslední volební období 2017–2021 bylo z tohoto pohledu tristní, jakkoliv si můžeme říct, že to byl prostě výsledek voleb. Suverénní Andrej Babiš předstíral, že ani žádnou politiku nedělá, ale že „manažersky“ řídí stát – při tom mu nějaký parlament v zásadě jen překáží.

A když už ho náhodou k něčemu potřeboval, volně střídal většiny, které měl k dispozici: tu vládní, s ČSSD a komunisty, a druhou, často spolehlivější, s komunisty a Okamurovou SPD. Do toho sálem a přilehlými kuloáry bezradně pobíhali zástupci rozdrobené opozice, kteří celé čtyři roky neměli na práci nic jiného než jednu porážku za druhou, a dlouho to vypadalo, že je nic jiného nečeká ani v letech 2021–2025.

To se po říjnových volbách zásadně změnilo. Proti sobě stojí vládní aliance se solidní většinou, ale taky sevřená nutností hledat kompromisy mezi pěti stranami. A můžeme se spolehnout, že dosavadní téměř idylku vystřídá potřeba ještě mnohem složitějšího vyjednávání. A v opačném rohu celkem sebevědomá opozice složená z dvou stran – hnutí ANO disponuje druhým největším opozičním klubem, jaký kdy sněmovna poznala.

Čtěte také

David Klimeš: Poslancování jako vedlejšák? To opravdu nejde

A je asi fér přiznat politikům ANO, že se s rolí, kterou ještě před říjnovými volbami vůbec nechápali, celkem úspěšně sžívají. Alena Schillerová, která před dvěma lety urážela opoziční poslance výroky typu „nezlobím se na vás, máte před sebou ještě léta studií“, v sobě našla parlamentní bojovnici – a je celkem úplně jedno, co si o tom myslí lidé, kteří ji nevolili: nová lídryně opozice ví přesně, ke komu mluví.

Koaliční zaváhání

V pátek pak dobře organizovaná opozice uštědřila koalici první porážku, když využili absencí ve vládním táboře a odsunula hlasování o stavebním zákoně až po 1. březnu. Je to jedno hlasování, které se dá napravit, ale koalice už zjistila, že to bude fuška.

Vláda Petra Fialy si hlasováním o důvěře zažila po volební euforii, úspěšném vyjednávání s prezidentem Zemanem a všeobecně aplaudovaném novoročním projevu premiéra možná poslední chvíle nadšení před nástupem drsné reality. Pořád má sto sedm hlasů, minimálně do října (a nejspíš i poté) většinu v Senátu, poslance Farského připraveného přiletět na zavolání z Oregonu, a tedy nějaký nepříliš dlouhý čas relativního klidu, během kterého může prosadit to zásadní, o čem teď mluví.

Jindřich Šídlo|foto:Tomáš Vodňanský, Český rozhlas

Když se pravice vracela k moci v roce 2007, spěchal Mirek Topolánek se svým „reformním batohem“, jako by probíhal minovým polem. Nejdůležitější – a taky nejméně populární – věci typu poplatků u lékaře prošly sněmovnou už v létě toho roku. Pro Fialovu vládu to může být inspirace. Nebude to jednoduché, možná že zažijeme i další rekord v délce jedné debaty, ale aspoň si znovu vychutnáme pocit, že normální, zdlouhavá a naprosto obyčejná politika je zpátky.

Autor je komentátor serveru Seznam Zprávy