Ještě teď mám z píšťalek zalehlé ucho, hodnotí s odporem přerušení Frljićovy hry Vladimír Just

„Jestliže jsou popírána nezvratitelná fakta a porušují se smlouvy, například, že se změnila mapa Evropy, obsadila se země, která měla smlouvy na to, že se to nebude dít, tak ať se na mě nikdo nezlobí, jestli to někdo popírá, pak tohle je extrémní názor. Mohu se bavit o příčinách tohoto vnímání věcí, dejme tomu je to reakce na něco špatného ve společnosti,“ dotýká se v úvaze Just anexe Krymu a proruského aktivismu.

Dialog sám se sebou

Jak Vladimír Just říká, myšlenky se mu formulují lépe při psaní než při „pouhém“ myšlení: „Mám to tak od té doby, kdy jsem přestal hrát divadlo – s bratrem jsme měli dlouhou dobu kabaretní autorská představení. Pak jsem najednou zjistil, že divadlo mohu hrát i doma v pracovně, když se zamyslím nad něčím a mohu vést dialog sám se sebou,“ vysvětluje kritik.

Okolnosti v kauze Ferdinanda Peroutky nic nemění na tom, že je pan prezident notorický lhář, džentlmena si vymyslel a odmítá to připustit.
Vladimír Just

Hnus z obou stran

Před nedávnou dobou byla v Brně uvedena divadelní hra chorvatského režiséra Olivera Frljiće Naše násilí a vaše násilí. „S obsahem i formou hry zdaleka ne každý souhlasí,“ říká. Co podle něho vyvolalo okolo hry skandál?

„Viděl jsem ji jako už druhý opus pana režiséra, předtím to bylo Prokletí uvedené v Libni, na Palmovce v rámci pražského minifestivalu. Tato první hra je podle mého názoru ještě skandálnější. Je tam přímo dehonestován svatý otec, a přesto to proběhlo bez skandálů.“

„Někomu se to líbilo, někomu ne – například mně. Ale nikoho by nenapadlo násilně zabraňovat tomu, aby to vůbec proběhlo,“ naráží divadelní odborník na brněnskou aféru, kdy se proti expresivní inscenaci vzbouřili odpůrci hry, nazývající se Slušní lidé. „Doteď vlastně nevím, která strana je fanatičtější a která je opovrženíhodnější. Hnus jsem měl z obou,“ dodává.

Sládkova příznačnost a násilí

O Frljićovi mluví jako o silném neomarxistovi, a současně mu neupírá úspěch dosavadních počinů, kterými nastupující uměleckou scénu oživil. O reakci brněnského publika s odporem říká:

„Představení bylo přerušeno minimálně na hodinu vpádem násilné, zvukové agrese. Doteď mám zalehlo v uchu. Představte si, že ve vaší bezprostřední blízkosti vytáhne 35 lidí píšťalky a začne na ně deset, patnáct minut hvízdat. Tedy výsledkem představení a jeho hlavní myšlenkou, což autoři netušili, nebyl původní záměr a obsah, ale stala se jím svoboda projevu, možnost něco nechat doznít, a pak o tom polemizovat. To je základní kulturní předpoklad a společenská sebereflexe.“

„Tomáš Halík viděl záznam tohoto představení, pravděpodobně z vídeňského provedení, a měl proto úplně jiný zážitek, viděl úplně jinou inscenaci a jinak na ni také reagoval. Možnost dokončení svobodného projevu v Brně nebyla díky vpádu hordy lidí, v čele s Miloslavem Sládkem. Přijde mně příznačné, že se bývalý komunistický cenzor postaví do dveří a snaží se zakázat představení. Že je blbé, je jiná věc. Ale agresivita tam nepatří,“ uzavírá téma Just.

Poslechněte si celý rozhovor Barbory Tachecí s jejím hostem. Vladimír Just například přizná, proč studentům na svých přednáškách nezakazuje brouzdat v mobilu na internetu, i když se mu to nelíbí.