Ještě o nespokojenosti učitelů

Vskutku příliš racionální není jedno ani druhé. Připomenu jinou ilustraci kantorské pošetilosti. Je z letošního jara. Jistá krajská odborová organizace učitelů zvažovala doporučení svým členům, aby v referendu o našem vstupu do Evropské unie řekli ne, pokud vláda jejím mzdovým požadavkům nevyhoví. Nakonec k tomu nedošlo. Ale rozumný nápad to nebyl. Spíše vyděračský.

I nerozumnosti lze někdy rozumět. Dovídáme-li se, jak obrovské sumy přicházejí nazmar, máme vztek. Kdekoho napadne, že by bylo lépe pořídit si za ně něco užitečného. Třeba zvýšit platy jeho profesní skupině. Jenže to právě nejde, protože ty peníze vylétly oknem do nenávratna. Že to nedochází právě učitelům je možná zajímavé, ale hlavně nerozumné.

Upozorňovat na sebe jen tak, je při nejmenším nedospělé. Tentokrát ale upozorním na učitele trochu jinak, než jak to činí oni sami. Začnu u sousedů. Je to už víc než rok, co se jistý seriózní německý časopis pozastavil nad tím, že tam u nich přibývá učitelských žádostí o předčasný důchod. Nejvíc u vyučujících na druhém stupni, nejméně na třetím. Autor analytického článku viděl příčinu v předčasné opotřebovanosti učitelů chronickým stresem. Ten působí klesající motivovanost žákům a přibývající neochota jejich rodičů spolupracovat se školou. Nezní to povědomě?

Mělo by. Zdá se totiž, že jde o systémový jev. Jeho nápadnost není všude stejná. V západní Evropě je větší, než ve Spojených státech a v postkomunistické Evropě je větší, než v té západní. Moderní civilizace, jejíž rozvinutost si občas pochvalujeme, ponechává svou dorůstající generaci sobě samé. Nezakořeněnou, odcizenou, čili chcete-li porusku, bezprizornou.

Na rozdíl od německých médií, tímto stavem často znepokojených, je ta naše nepozorná. Občas sice poskytnou alarmující sdělení, ale pak se nad ním zavře voda. Nemáme to zmapované. Popřejeme-li sluchu jednotlivým učitelům, dovíme se věci nehorázné. Ostentativní nechuť žáků k učení, nekázeň, agresivita, šikana, despekt k vyučujícím, to vše umocněno nezájmem rodičů, jejichž postoj ke škole lze často označit jako neurčitě nepřátelský.

Není to všude stejné. Tak je tomu u sociálních jevů vždycky, ale trend se nedá popřít. Nejpatrnější je to zřejmě v učňovském školství, ale i nejedna učitelka školy mateřské vám potvrdí totéž. Například děti, které dnes přicházejí do mateřských škol, mají zřetelně chudší slovní zásobu, než jejich předchůdci před pěti lety.

Přitom náš učitelský stav patří k těm profesním skupinám, které byly minulým režimem kulturně i morálně devastovány víc, než jiné. Má proto větší potíže s chytáním druhého dechu. Chce se po něm nemožné, aby suploval selhávající rodinnou výchovu, má pozdvihnout celkově pokleslý vzdělanostní standard české společnosti. Navíc má čelit civilizační proměně, s níž si neví rady nikdo. Tou je, řečeno velmi stručně, proměna kultury literární v kulturu televizní. A to vše v ovzduší lhostejnosti, občas zastírané vzletnou frází. Handicapem našeho školství je i jeho feminizace.

Nedivme se tedy, že součástí prožívání vlastní profesní identity našeho učitele, spíše však učitelky, je pocit bezmoci. Představa, že tomu všemu odpomůže více peněz do resortu, je zkratková. Krize tkví hlouběji. Proto se moc nedivím, když chce na sebe naše učitelstvo upozornit jen tak. Je to volání o pomoc. Opakuji, existují výjimky, jednotlivci i celé sbory. Těm se omlouvám. V tomto příspěvku jsem chtěl zdůraznit něco jiného.