Jefim Fištejn: Americko-ruské vztahy mají i v době olympiády do ideálu daleko

V americko-ruských vztazích to jde od deseti k pěti. Místo kdysi ohlašovaného uvolňování to mezi velmocemi skřípe jako nikdy předtím. Minulý týden deník New York Times prozradil, že vysoká úřednice ministerstva zahraničí Spojených států Rose Gottemoeller probírala se spojenci v NATO nedávné zkoušky ruské okřídlené rakety označované zkratkou SS-26.

Obamova vláda, jak píše deník, má za to, že plány Moskvy rozmístit tyto vysoce přesné rakety podél hranic s NATO jsou zjevným porušením Dohody o likvidaci raket středního a krátkého doletu. Washington pravidelně nastoluje tuto otázku v jednáních s ruskými diplomaty a zástupci armády a stejně pravidelně dostává nic neznamenající odpověď: „Otázka byla prošetřena s negativním výsledkem.“

Článeček v New York Times vyvolal v Moskvě velký ohlas. Ruští vojenští experti jej označili za útok na celý ruský program přezbrojení, jehož součástí je také zprovoznění nové balistické rakety. Ruský tisk se Američanům vysloveně vysmál a prohlásil, že si hloupě popletli mezikontinentální rakety, které spadají pod jinou smlouvu, s mobilními taktickými raketami.

Pravý důvod amerického znepokojení prý tkví v tom, že se zalekli „nebývalých bojových vlastností nového raketového komplexu.“ Vicepremiér Dmitrij Rogozin, známý svým bezmezným vlastenčením, označil novou raketu za „hrobaře amerického protiraketového štítu“.

Deník Nezavisimaja Gazeta vysvětluje tento zázrak tím, že „bojová hlavice raketového komplexu SS-26 po odpojení od nosiče letí po nepředvídatelné dráze. Palubní počítač nepřetržitě mění kurz nahodilou volbou čísel.“

Faktem je, že bojové hlavice libovolně měnící letovou dráhu jsou tvrdým oříškem pro systémy protiraketové obrany. Stejně tak tvrdým oříškem je navádění takových raket na cíl, nemají-li mohutný systém stálého dolaďování, strefují se pravidelně vedle. Zatím nikdo neví, zdali je raketa SS-26 podobným korigovacím systémem vybavena.

Smlouvy o likvidaci všech raket, jak balistických, tak okřídlených, s doletem od 500 až do 5500 km byly svého času výsledkem těžkých a zdlouhavých jednání. Obě strany zažily na té krušné cestě dílčí úspěchy a dílčí ústupky. Každopádně vidina omezené jaderné války v Evropě byla odsunuta na neurčito.

Zdá se, že nyní se vše vrací na začátek. Dohody omezující raketovou výzbroj dávno vyvolávají v Moskvě velké podráždění. Vysocí činitelé otevřeně mluví o nezbytnosti z nich vystoupit, poněvadž prý v okolí Ruska jsou jaderné mocnosti, které mají ve svých arzenálech rakety středního doletu.

Ve skutečnosti jsou jen tři takové státy: Čína, Pákistán a Izrael. Problém je v tom, že raketové komplexy typu Iskander nejsou rozmísťovány na čínských nebo pákistánských hranicích, nýbrž v Kaliningradské oblasti. Budou-li osazeny novými hlavicemi, do jejich vizíru se dostane celá střední Evropa.

Publikace v New York Times svědčí o tom, že americká diplomacie hodlá dát tuto hrozbu na vědomí svým evropským spojencům. Chce-li Moskva skutečně opustit přijaté protiraketové dohody, nevěští to nic jiného, než propuknutí nové raketové krize srovnatelné s tou z 80. let.