„Jeden čas jsem byl zatýkanej skoro každej den.“ Příběh Pavla Landovského
Herec a dramatik Pavel Landovský, jemuž jsou věnovány nedělní Příběhy 20. století, si za normalizace v 70. letech dokázal odpustit kariéru, respektive vzdát se jí ve chvíli, kdy byla víc než slibně rozjetá. Věděl, že jsou v životě důležitější věci.
Nešaškoval pak v televizních estrádách, nešel do Národního divadla podepisovat Antichartu, nestal se z něj kolaborant.
Zachoval se jako slušný člověk, a nejen to. Na rozdíl od většiny českých dramatických umělců (a podobně jako Marta Kubišová nebo Vlasta Chramostová) projevil nemalou statečnost v disentu. Zaplatil za to mimo jiné mnohaletou ztrátou domova.
Pavel Landovský se narodil 11. září 1936 v Německém (Havlíčkově) Brodě v rodině zemědělského inženýra. Vyučil se nástrojařem, studoval střední školu v Teplicích.
Hereckou dráhu (bez hereckého vzdělání) začal v Šumperku, přes Klatovy a Pardubice se dostal do Prahy, kde v 60. letech patřil k předním hercům Činoherního klubu.
Za normalizace byl z divadla vyhozen (1975), poté patřil k prvním signatářům Charty 77. Mělo to pro něj obvyklé důsledky: pronásledování, výslechy, zatýkání „jeden čas… skoro každej den“.
Landovský se dál účastnil různých opozičních aktivit, hrál v bytovém divadle (Play Macbeth). V roce 1979 odešel na dva roky hostovat do vídeňského Burgtheatru, a v Rakousku pak byl posléze nucen zůstat.
Dvakrát se pokusil vrátit tajně do ČSSR, jednou plaval přes Dunaj, ale proud ho unesl asi 6 kilometrů mimo trasu, takže skončil v plavkách na maďarské straně: „Tam je strašnej proud, to je vo držku. Já jsem byl agent-plavec!“
Státní bezpečnost se o Landovského až do roku 1989 poměrně intenzivně zajímala. Do Maďarska jezdil na rakouský pas, několikrát ho tam ovšem tajní policisté přepadli, jednou prý narazil v hotelu na „celou bandu (…), jak se mi hrabali ve věcech, vopisovali věci, fotili…“
Po převratu v roce 1989 vystupoval střídavě na českých a německých pódiích (během celé své herecké dráhy hrál například ve filmech Svatba jako řemen, Soukromá vichřice, Penzion pro svobodné pány, Marketa Lazarová, Nesnesitelná lehkost bytí, Černí baroni, Vratné lahve a v divadelních hrách Hodinový hoteliér, Případ pro vesnického policajta, Arest, Sanitární noc atd.).
Z vývoje po roce 1989 byl Landovský rozčarovaný, vadilo mu už v 90. letech, že vyrovnání a představiteli režimu a s KSČ jako institucí bylo nedostatečné. Zemřel letos 10. října.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
